DŽAISAMLER, POUŠŤ THAR





A zde již předposlední hisorické městské centrum, které jsme v Indii navštívili. Džaisamler - hrdé puštní rádžpútské město. Snímek je z malebných zákoutí starého města.








Ještě jednou staroměstské džajsamlerské zátiší. Život, jak už bylo řečeno výše, se v Indii odehrává na ulici. Proto je tak pestrý a vděčný na fotografování. Jen je škoda, že místní lidé se už naučili, že "za všechno se platí", tedy i za fotografování. Vyplatí se tím pádem teleobjektiv.




Hlavní náměstí v Džaisamleru s hlavním průčelím místního pevnostního maharádžovského paláce. Džajsamler se též nazývá "Zlaté město" a skutečně dává čest své přezdívce. Nádherné paláce, bohatě a úžasně jemně zdobené, provázejí každou procházku po starém městě uprostřed hradeb pevnosti. Na snímku je vidět, jak bohatá je kamenická práce na fasádách domů nejen těch prominentních. Žlutý pískovec, z kterého je víceméně postaveno celé staré město, dává tomuto centru města zvláštní "sluneční" atmosféru. Džaisamler byl založen r. 1156 ravalem (místní označení pro mahrádžu) Džaisalem. Džaisamler byl téměř v neustálém válečném stavu se sousedním Džodpurem a Bikánérém. Jeho válečné střety se staly příslovečnými. Město e nesmírně hrdé na své předky válečníky. Války měly svou zvláštní kulturu. Předem domluvené časy bojování byly údajně věrně dodržovány. A tak se vojáci, kteří se před několika okamžiky vzájemně nelítostně ohrožovali na životech, k večeru společně shromažďovali ke hře, kdy se bavili, jakoby mezi nimi neexistovalo žádné vážnější nepřátelství.  Došlo-li k tomu, že  město již nebylo schopné se nadále bránit proti svému  dobyvateli, následovalo místní hrdé "džohar", což byla jakási  rituální hromadná sebevražda žen, dětí a starců před poslední zoufalou bitvou, ve které měli zemřít až do posledního všichni místní bojovníci. Předem však byla dohodnuta jakási smlouva s nepřítelem, která zajišťovala pokračování maharávalova (místní král) rodu. Právoplatný následník trůnu mohl v pokoji odejít do exilu, odkud se obyčejně později vracel, aby opět získal město svých předků.







Hradby citadely od městské dolní silnice.








Podnikli jsme dvoudenní výlet do místní pouště Thar na velbloudech. Na snímku pouštní rodina z místní vesnice, kterých je v poušti více. Cestujete-li po poušti, vždy když projíždíte v blízkosti lidských osad, při každé zastávce se kolem vás shromáždí množství především dětí, které kromě peněz a sladkostí po vás budou překvapivě žádat propisovačky. Zdá se, že zahraniční humanitární organizace se snaží v oblasti budovat školy, aby místní negramotné obyvatelstvo hlouběji začlenily do vyšších vrstev kulturního obyvatelstva.





Na takových velbloudech jsme se po celé dva dny pohybovali. Před místním taxíkem (velbloudem) jsou opět typicky shromážděny místní děti. Tak jako i všechny ostatní děti v Indii se i tyto velice rády fotí a ochotně pózují na všechny chtěné způsoby.










Radžastánský pouštní pastevec. V tomto konkrétním případě se však pouštní pastevec proměnil v malého turistického obchodníka s pivem. Sehnat v Indii pivo není vůbec jednoduché - pro celou zemi platí poměrně přísná prohobice alkoholu pro jeho velice destruktivní vliv na místní obyvatelstvo. Nicméně turisté si dokáží své cestovatelské večery těžko představit bez trochu oblažujícího moku. A tak i v této odlehlé oblasti můžete pivo sehnat, nicméně v tomto konkrétním případě samozřejmě předražené. 6 dcl nepříliš dobrého piva zde od tohoto pohádkového pastevce dostanete za 70-80 Kč (dvakrát tolik indických rupií).






Velbloudi, kteří se stali pro naše cestování pouští našimi věrnými společníky, jsou velice milá zvířata. Velice klidní, dobře ovladatelní, k cestování v sedle velice příjemní.








Klasický pohled na indické děti na venkově. Samozřejmě ty chudší. Žebrající dědi vás budou při návštěvě Indie nerozlučně provázet na všech místech. Proto je dobré mít s sebou neustále dostatečnou zásobu sladkostí nebo drobných mincí.







Pouštní rodina tří generací. Bohatě ozdobené rádžastánské ženy, stále ještě tradičně oblékané, děti již oblékané stylem  evropským.











Rádžastánská pouštní žena z venkova. Krásné pestré oblečení, bohaté ozdoby přes to, že lidé jsou zde převážně chudí. K tomu na snímku je žena z vesnice "nedotknutelných", tedy ze společensky nejnižší kasty. Zahraniční humanitární organizace se snaží tristní situaci těchto nábožensky odepsaných lidí zvrátit. Staví jim nové školy, nemocnice, posílá mezi ně vzdělávací a kulturní pracovníky, kteří se těmto lidem snaží všestranně pomoci.














Starší muž z vesnice nedotknutelných.









Pouštní muslimský řemeslník. Výroba keramiky a hrnčířství se zde odehrává stále ještě v podmínkách již po celá tisíciletí stejných. Hrnčířský kruh je stále poháněn výhradně ručně, vypalování keramiky je též výhradně přírodním palivem bez použití keramických pecí.









Opiový vítající obřad vesnické domácnosti. Ačkoli je požívání drog v  Indii  oficiálně zakázáno, není to zákaz nikterak působivý. Tak, jako i jiné zákony (doprava, obchod) je v Indii prodej drog za určitých podmínek zcela veřejný. V retauracích některých měst (především měst nábožensky posvátných) můžete zcela "oficiálně" dostat marihuanu i hašiš v cukrovinkách, v nápojích. Samotné opium se podává při návštěvě venkovských usedlostí, podobně jako naše "štamprle". Není to však nijak silná a tedy ani nebezpečná dávka.







Venkovská rádžastánská venkovská usedlost. Hlava rodina při poledním "rozjímání", zatímco ženy z domácnosti se točí kolem vaření a obsluhy hostů.