DŽODHPUR

A naše
poslední zastávka v Indii - Džodpuru. Zde brána do místního maharádžova
paláce. Královský palác v Džodpuru je neobyčejně působivý, stojí na
skalnatém příkrém ostrohu nad městem. Jeho jméno zní velice vznešeně
"Meherengarh" a býval dříve rádžpútským palácem Mervárské říše v
Radžastánu. Pevnost i směstem byla založena r.1459 maharádžou Rao
Džodhem, který město pojmenoval po sobě. Pevnost s městem kontrolovala
frekventovanou obchodní cestu do přístavních obchodních center v
Gudžarátu. Velmi rychle z tohoto prestižního postavení bohatlo.
Mughalští císařové se pokoušeli Džodhpur získat pod svou nadvládu, ale
nikdy se jim to dokonale nepodařilo.

Obrovský bohatý palác je nádherně v interiéru vyzdobený, vznikal
převážně v 16. stol. Až přílišná velkolepost, barevnost a bohatství až
"přeplácané" výzdoby vás znovu a znovu ohromí v každém sále. Hra
barevného světla pronikající přes pestré výplně oken, barevné keramické
obložení stěn, pestrobarevné malby, stropy z tmavého santalového dřeva,
vykládání barevnými a zrcadlovými sklíčky může někdy působit až trochu
kýčovitě, nicméně má přesto své orientální kouzlo místní záliby v
barevnosti a překypujícím bohatství.

Nádherné kamené zdobné mřížoví a architektonické prvky kolem okenní
výzdoby již působí mnohem vytříbeněji. Vše je tesáno do kamene a opět
člověka ohromí jemná titěrná výzdoba hlavně okenních výplní. Nenajdete
zde dvě stejná mřížoví a precizní krása jejich vzorů opět udivuje. Zde
záběr z nádvoří ženského paláce, kde se nalézal harém panovníka
(obyčejně do deseti práoplatných manželek - princezny, dcery urozených
otců - a i několik desítek konkubín, které nemusely pocházet ze
šlechtických rodů, nicméně musely samozřejmě patřit do vyšších kast
společenského systému).

V Džodpuru jsme měli to štěstí, že po našem příjezdu se večer
odehrávalo ve městě hned několik svateb. Následující den (obr.) jsme na
hradbách pevnosti potkávali novomanželské páry, které se zde
fotografovaly a dokonce celkem ochotně se nechávaly fotit i turisty.
Hinduistická svatba je záležitost velice radostná, provázená bohatými
rituály. Snoubenci jsou přitom krásně oblečeni v tradičních svatebních
šatech. Ženy výhradně v červeném sárí s bohatým zlatým a stříbrným
vyšíváním, s mnohými náramky, náhrdelníky, kroužky a ozdobami na tváři;
muži josu obyčejně v tmavém obleku s barevnou kravatou (patrně převzato
od Britů), s červeným turbanem, bohatými náhrdelníky a zdobenou dýkou
či mečem u pasu.
Rodina
novomanželů. Uzavření manželství není dodnes v Indii ani tak
záležitostí samotných snoubenců, jako spíše dohodou jejich rodičů,
respektive otců. Dodnes se často stává, že mladí lidé se před svatbou
vidí jen jedinkrát. Kolem manželství, které je dnes již převážně
monogamní, se v samotném džodpurském paláci hovoří často. Místní
maharádžové, jak bylo řečeno výše, mívali i několik desítek manželek. A
jak byl donedávna svatý náboženský zvyk, zemřel-li manžel dříve, než
jeho ženy, měly tyto "dobrovolně" vstoupit do plamenů na hranici, na
níž bylo spalováno manželovo mrtvé tělo. Tomuto pro nás hrůznému obřadu
se říká "sátí". Údajně, ačkoli je již od britské koloniální nadvlády
oficiálně zakázáno, se vyskytuje někdy na venkově dodnes. V každém
případě ještě v 70. letech minulého století k tomuto rituálu docházelo
k všeobecnému zděšení okolního světa. Náboženské pozadí je následovné:
Spálení těla zemřelého je poslední důležitou očistou pro posmrtné
převtělení do vyššího stupně existence, případně do dokonalé spásy
osvobození z koloběhu tíživého převtělování. A protože v Indii je žena
zcela závislá na svém muži, jeho vstup do dalších dějin svého
posmrtného života musel být provázen i jeho manželkou (manželkami).
Kdyby tyto nevstoupily společně s nebožtíkem na hranici, byla by vážně
ohrožena jejich posmrtná existence. Nejslavnější v této souvislosti
jsou otisky dlaní manželek maharádži Mansinha z roku 1843, které tyto
ubožačky nechaly na zdi pevnosti při opuštění hlavní přístupové brány
paláce v pohřebním průvodu jejich manžela, který byl i jejich pohřební
poslední cestou na věčnost. Nicméně co se počtu dobrovolně upálených
vdov týče, je patrně "nejslavnější" smrt maharádži Adžítsinha, který
zemřel roku 1731, a kterého na věčnost prostřednictvím dobrovolného
upálení následovalo 64 žen (z nich osm právoplatných královen a 58
konkubín).

Džodpur - modré město. Zde je z nádherného výhledu z hradeb pevnosti
krásně patrný původ této přezdívky. Domy jsou již od počátku často
natírány vápnem, do kterého se však přidává mědný sulfát, který funguje
jako dezinfekce proti plísním a zároveň proti drobnému hmyzu, který se
rád usídluje v neošetřeném zdivu. Takže docela prozaický důvod, ačkoli
se někdy prohlašuje, že modrá barva značí příbytky obyvatel z vyšších
kast, aby se tak odlišily od sociálně podřadnějších lidí.

Večerní zapadající slunce nabízí krásné fotografické motivy (škoda jen,
že to není zcela ostré). Muž v tadičním oděvu chudších lidí u veliké
střílny v mohutných hradbách opevnění paláce.

A zde malá ukázka výtvarného umění rádžastánců. Tato krásná miniatura
na tvrdém papíru byla namalována zcela nevzdělaným mladým mužem, který
se tomuto umění nikde akademicky neučil. Alespoň jak sám vyprávěl, rád
od malička kreslil, a tak se později věnoval obkreslování starých
hindských miniatur a získal postupně v oboru jako samouk značnou
zručnost. Barvy jsou neobyčejně zářivé, zdá se, že jsou na bázi
kovových prášků.