
Muslimská
císařská architektura severní Indie ze 17. stol. Vyfocený detail je z
Lál kily - mugalského paláce (16.-17.stol.). Mramorová stavba
jednotlivých císařských pavilonů je zdobena barevnými drahokamy, které
jsou vkládány jako intarsie do mělkých lůžek vytesaných v mramoru.

Divání mahal - velká
audienční síň císaře. Uprostřed veliké sloupové síně z červeného
pískovce je mramorové nádherně zdobené podium, kde byl dříve císařský
trůn na přijímání audiencí u panovníka.
Hlavní
brána (nazývaná Lahori) do císařské mugalské
pevnosti Lál kila (Červená pevnost). Vepředu je val s vysokou mohutnou
zdí, pod níž byl vodní příkop, brána, podobně jako většina staveb je
zdobena kásnými do pískovce tesanými ornamenty, bílé kupole na
vrcholcích jsou z bílého mramoru. Celá stavba obrovské pevnosti byla
vystavěna v letech 1639-1648 za mughalského císaře Šáhdžahána,
stavitele proslulého Tádž Mahalu v Agře. Tento císař přeložil své
sídelní město z Agry do Dillí a postavil zde tuto císařskou residenci a
zároveň obrovskou pevnost (rozloha asi 2km čtver.) obehnanou hradbami
ve tvaru obrovského osmiúhelníku. Z jedné strany hradby přisedali k
řece Jamuně, ta však dnes teče o dost dále. Z Jamuny byla čerpána voda
do nádherného "rajského potoka", systému mělkých kanálů, fontán a
bazénků, které sloužili pro osvěžení, estetiku i zavlažování.
Skupina
duchovních náboženství Sikhů na nádvoří jejich
chrámu v centru starého Dillí. Sikhismus je poměrně mladé náboženství,
jeho zakladatelem je Guru Nának (1469-1539). Tn ve svém životě prožil
mystické vidění, které jej vedlo k tomu, aby založil náboženské
společenství, jež spojovalo dvě tehdejší hlavní vyznání severní Indie:
islám a hinduismus. Z islámu převzal výrazný monotheismus (víra v
jediného Boha), z hinduismu zase víru v reinkarnaci - koloběh životů
zvaný hindsky "sansára" a ve vykoupení z tohoto koloběhu ("mókša")
obětavým, láskyplným a hlubokou duchovností prostoupeným životem. Sikhy člověk pozná podle
typických, obyčejně
jednobarevných, turbanů, duchovní nosí též za pasem tradiční zahnutou
dýku a dlouhé kopí. Ačkoli je sikhů v Indii zanedbatelné množství
(kolem 1%), zastávají díky své významné tradici vzdělání a bohatého
majetku, přední místa v politice i v indické armádě.
Rušná
ulice ve starém městě (Šáhdžahánádab v Dillí).
Cyklistické a motorové rykši, motorky, kola, auta, náklaďáky,
všudypřítomné krávy a samozřejmě obrovský nával pěších chodců, přednost
podle práva silnějšího, hlučnějšího a většího, spousta zápachů a
neustálá nejistota, do čeho šlápnete, či do koho (čeho) vrazíte a mnoho
dalšího, to je indická velkoměstská ulice. Lidé jsou ale kupodivu
velice klidní a přátelští (i když po vás neustále něco chtějí - mnoho
žebráků a dotěrných prodavačů a rykšáků), v Evropě by se asi v podobném
mumraji lidé "pozabíjeli". Po takové "procházce" po indické
frekventované ulici se člověk cítí značně vyčerpaný, je potřeba si na
ten zmatek zvyknout. Pokud se vám to podaří, objevíte i v tomto
"nesnesitelném" prostředí mnohou fascinující a nezapomenutelnou
atmosféru.

Indické ženy v pestrobarevném sárí. Ženy v Indii chodí
oblečené ještě v tradičním oblečení - elegantní sárí, či jednodušší
plášť s širokými kalhoty. Muži, hlavně ti mladší, již dnes chodí
oblečeni evropským stylem. Nicméně na venkově a pak starší generace
chodí i muži v tradičním obleku (kurta - dlouhá volná košile a padžámá
- široké kalhoty).

Muslimská severoindická architektura ze 13. stol. Fotografie je z
mešitového komplexu "Kutub minar", mešita, která dnes leží v
rozvalinách se jmenovala "Kuvvat al-islam", což znamená "Moc islámu".
Vede do ní vstupní brána "Alái Daráza", která je překrásně zdobená,
využívá se v ní kombinace červeného pískovce s bílým mramorem,též je
proslulá první klenutou klenbou v Indii.

Chrám víry "Baha´í" na okraji Dillí. Chrám je postaven ve tvaru květu
lotosu, je to moderní stavba z betonu, obložená mramorovými deskami,
obklopená geometricky působivým bazénem.

Humajúnova hrobka. Hrobku pro svého zemřelého manžela, císaře Humajúna
nechala postavit po r. 1564 jeho manželka vdova Hádži Bégam. Císař
Humajún vládl jako 2. mughalský islámský císař po svém otci Báburovi v
letech 1530-1556. V hrobce je pochován nejen sám Humajún, ale i více
pozdějších mughalských panovníků. Opět je vybudována v kombinaci
červeného pískovce a bílého mramoru. Její architektura je nesmírně
elegantní, umocněná krásným parkovým prostředím, které stavbu obklopuje.

Pouliční prodavač ovoce. Banány, fíky, datle, granátová jablka,
pomeranče. Vše je velice levné, nicméně pro hygienicky úzkostlivého
Evropana je to velice nepřístupné. Avšak přinejmenším banány a
pomeranč, které se dají oloupat, se nemusí obávat ani ten nejpřísnější
hygienik.

Hinduistický "svatý muž" - sádhu. Sádhuové jsou převážně starší muži,
kteří se v přísné askezi co možná nejdokonalejší nezávislosti na
čemkoli pozemském, věnují hlubokému meditačnímu duchovnímu životu.
Obyčejně se neholí, nestříhají si vlasy, jako potulní poustevníci se
pohybují i po velikých územích celé Indie. Nosí s sebou žebravou misku,
kam jim lidé dávají almužny pro jejich obživu (pravý sádhu by neměl
přijímat více darů, než potřebuje k zachování života, nicméně tento
ideál není vždy striktně dodržován - často se setkáte se sádhuy, kteří
po vás budou požadovat i za jedinou fotografii poměrně vysoké sumy
peněžní odměny). Nakonec označení barvami na tvářích informují o jejich
duchovním zaměření - je to obyčejně symbolické označení boha, kterému
věnují své duchovní úsilí.
Posvátná očistná koupel
v řece Ganze, snímek je z Háridváru. Háridvár je důležité náboženské
centrum hinduismu, traduje se, že zde bůh Šiva zde zanechal svou
šlápotu při své cestě z Himalájí a tak naznačil místo, kde se dosud
divoký proud řeky stal poklidným tokem v rovinách. Místo je tím pádem
zasvěceno především bohu Šivovi, který zde má též náležitě obrovskou
(kolem 40m vysokou) sochu se svým proslulým trojzubcem. Obrovský nával
lidí se hromadí hlavně o obřích svátcích "Kumbmélá", které ve významný
astronomický čas (obyčejně asi jednou za 12 let) zvou věřící poutníky
na rituální očistu. Pak je nával lidí nesnesitelný (poslední Kumbmélá v
lednu 2007 v Allahábádu měla během několika dnů návštěvnost několika
desítek miliónů věřících.

Pouliční žebrák - zde v Haridváru. Na posvátných místech potkáte
obrovské množství žebrajících, často zmrzačených, lidí.

Piknik hinduistické rodiny na náboženské pouti. Indové s sebou obyčejně
nosí vše potřebné ne v klasických zavazadlech, ale v jakýchsi
prostěradlech, či ve velikých plátěných jednoduchých taškách.

Pohled na jeden z přítoků Gangy - Alaknandu. Ganga pramení v
Himalájích, jako Ganga se nazývá až po soutoku dvou řek: Alaknandy a
Bhagiráthí. Jako pravý pramen Gangy se však považuje Bhagiráthí, která
pramení v ledovcové himalájské jeskyni Gaumakh ("kraví tlama"),
nedaleko důležitého náboženského himalájského centra Gangotri.

Panoráma vysokých indických Himalájí u horského městečka Džosimathu.
Himaláje jsou poměrně do vysokých úrovní obydleny - zde na obr. nadm.
výška cca 3200m n. m.

Indické Himaláje na konci listopadu. Větší sněhové srážky přicházejí až
koncem prosince a v lednu. Tehdy se dá na náhorních plošinách indických
Himalájí i lyžovat.

Indické textilie, látky, oblečení, jsou proslulé. Pestrobarevné krásné
vzory na hedvábných, bavlněných a vlněných šálách, přehozech, pláštích
přímo lákají ke koupi. Nejsou drahé, ale záruka pravosti se dá
neodborníkem těžko ověřit.

Indický pouliční zubař. Bez komentáře!

Bezdomovec na rušné ulici města Luknov. Pro polední odpočinek by si
člověk asi nevybral příhodnější místo. Hlavně že reklama nad ním
propaguje humanitární organizaci Červený kříž.
Luknov(Lakhnaú,
Lucknow) -
palácový okrsek. Centrum muslimské moci v severní Indii po úpadku moci
Mughalů (od poloviny 18.stol.). Zdejší muslimští vládci, tzv. navábové,
zde v 18. stol. vybudovali krásné paláce a mešity, které jsou však
stavěny převážně z cihel a malty, a tak slaběji odolávají zubu času
nrozdíl od památek v jiných centrech, kde se stavělo z kamene. V
luknovské bývalé královské resedenci se za indického protibritského
povstání opevnili koloniální Britové. Paláce se staly tím pádem hlavním
místem těch nejurputnějších bojů a tak byly značně poškozeny. Dodnes
jsou tato poškození památek na mnohých místech znát.

Indičtí turisté uvnitř luknovského paláce.

Přízemí paláce v Lakhnaú - architektonická hra tvarů, světla a stínu.
Stavěno bez jakéhokoli pragmatického využití, jen jako povznášející
prostředí pro odpočinek a občerstvení smyslů.

Místní uklizeč poskytl perfektní možnost pro fotografickou náladovku.

Staré a nové. Socha sloního boha Ganéši před moderní reklamovou tabulí.
Ganéša je zvlášť oblíbeným hinduistickým božstvem, je to bůh blahobytu
a bohatství, bůh který ochraňuje lidské domovy a rodiny, bůh zdárných
konců a nadějných nových začátků. Proto bývá velice často malován nad
nebo vedle dveří do lidských domovů. Zdá se, že indická "svastika" -
rovněž symbol blahobytu a bohatství - je spjata právě s tímto
populárním bohem. Sochy hinduistických bohů, jak je na obrázku vidět,
bývají ověšena květinovými věnci, často též pomazány olejem, parfémy a
barevnými (především oranžovými) přírodními prášky (santalové dřevo,
...). Lidé, kteří chodí kolem se často před sochou zastavují, pokloní
se, či jinak uctí boha, či se v soustředěné tichosti nějakou chvíli
modlí.

Pouliční holičství jsou velice častým jevem na indických ulicích.
Indové dbají na úpravu své hlavy, nechávají se do hladka holit, rádi
nosí zastřižené kníry, též vlasy mají vždy pečlivě upravené a
zastřižené. Na obr. patrně syn pouličního holiče na zákaznickém křesle
na ulici v Sarnáthu.
Tibetský
buddhistický chrám v Sarnáthu. Sarnáth je
malé město nedaleko rušného Varanásí na Ganze, kde měl podle tradice
osvícený Buddha pronést své první kázání. Dnes je zde mnoho, převážně
zahraničních, buddhistických chrámů, které hostí mnichy i věřící
poutníky. Historické centrum Sarnáthu je archeologický okrsek, jemuž
vévodí obrovská stúpa (mohutný robusní polosloup) s ostatky Buddhy,
který zde nechal postavit indický starověký velkokrál Ašóka ve 3. stol.
př. Kr. Tento panovník (vládl v letech 273-233 př. Kr.) konvertoval za
svého života k buddhismu, podařilo se mu ovládnout většinu území dnešní
Indie, postavil mnoho buddhistických chrámů a klášterů, snažil se
buddhismus šířit a prosazovat, zanechal kromě jiného po sobě veliké
množství nápisů na skalách a na hraničních kamenech, ve kterých nabádá
všechny kolemjdoucí k ctnostnému a mírumilovnému životu.

Meditující buddhista v Sarnáthu. Je pozoruhodné, že ačkoli buddhismus
vznikal a zprvu se i vlivně šířil na území Indie, přesto se nestal
větším duchovním náboženstvím v samotné Indii, nýbrž spíše v okolních
asijských zemích. Přestože je to jedno z nejlidnatějších světových
náboženství (společně s křesťanstvím, islámem, hinduismem), v Indii má
jen velice malé zastoupení (kolem 1,5% z celkového počtu obyvatel).
Varanásí - pohled z řeky Gangy.
Varanásí je nejznámějším a
také nejdůležitějším posvátným místem indického hinduismu. Město je
velice staré, přinejmenším 4 tisíce let a jako náboženské centrum
hinduismu je uctívané již téměř 3 tisíce let. Je pro Evropana
fascinující svou hustou náboženskou atmosférou, pro věřícího hinduistu
je to místo, kde se může očistnou koupelí nejlépe zbavit své nečisté
karmy. Zemřít ve Varanásí a zde se nechat spálit s následným
rozptýlením popela do Gangy, znamená víceméně vymanění se z tíživého
převtělování (sansára), tedy konečné spásné spojení s bohem (mókša).
Údajně se zde denně spálí a rozptýlí v řece několik desítek těl
zemřelých. Město bylo podle tradice založeno samotným bohem Šivou a to
jej samozřejmě předurčilo k pozdější slavné náboženské kariéře.
Sadhuové -
svatí muži indického hinduismu. Zde na
odpočinku za poledního slunce. Na ghatech (stupňovité vstupy k řece
Ganze) potkáte kromě nich samozřejmě i mnoho jiných lidí a aktivit. Na
varanásských ghatech se lidé chodí obřadně i čistě hygiencky koupat,
zde si perou špinavé prádlo, koupají svá domácí zvířata, najímají si
lodičky k projížďce či k rituální koupeli uprostřd řeky, samozřejmě do
řeky vytékají splašky z blízských domů. Na samotném dlážděném nábřeží
pak potkáte celý kaleidoskop hinduistické společnosti. Od duchovních
(jak na obr.) přes různé poutníky a turisty po obchodníky všeho druhu.
Je zde možné koupit všemožné druhy látek a oblečení, různé jídelní
pochoutky, objednat si projížďku po řece, ale i nechat se "zaručeně
profesionálně" namasírovat. Nicméně je dobré si jasně domluvit finanční
podmínky již před nabízenou službou, neboť zpočátku může vše nabízené
vypadat jakoby za "dobrovolný příspěvek", ale nakonec se dozvíte, že je
slušné zaplatit někdy i horentní sumy.
Jedna z
mnohých - těch méně závadných - aktivit na
březích Gangy ve Varanásí. Kolem koupaného indického buvola, který se
používá jako místní traktor na venkově i ve městech, se po řece plaví
množství náboženských obětin božské Ganze - květiny, oleje, vosk,
svíčky... Voda je ale neskutečně špinavá, člověk se obává i jen se v ní
opláchnout, natož koupat. Na své vyhlídkové projížďce po Ganze jsme
potkali i 2 zdechliny zvířat, pravděpodobně kozy. Uprostřed Varanásí je
kromě toho denně spalováno několik desítek těl zemřelých, jejichž
popel je shrnován k poslední očistě. Mnozí hinduisté věří, že
ten, který zemře a je spálen ve Varanásí, dosahuje okamžitě bez další
nutnosti se bolestně znovu převtělovat, mókši, tedy konečné spásy
vymanění se ze sansáry (koloběhu života). Pro Evropana je úsměvně či
pohoršlivě překvapivé, že tato naprosto hygienicky špinavá voda je
prodávána v krásně tepaných malých mosazných vázičkách jako léčivý
elixír. Prodavači vás budou přesvědčovat, že tato zázračná božská voda
je nejlepším lékem na všechny možné nemoci, ty žaludeční a střevní
nevyjímaje. Vnímání hygienických pravidel je zde měřen zcela jinými
pravidly.
Mešita
uprostřed ryze hinduistického Varanásí.
Varanásí má za sebou bezmála 5 tisíc let náboženské tradice. Tato
tradice je ryze hinduistická, město je považováno za Šivovo založení,
koupel ve zdejší Ganze má zvláštní očistné karmické účinky a spálení
zemřelého těla, jak bylo řečeno výše, je nábožensky tím nejvýsostnějším
projevem touhy po spáse. Když do sev. Indie začaly pronikat muslimové z
Íránu, jejich první dobyvačná tažení byla provázena všeobecným ničením
prastarých hinduistických náboženských památek. Varanásí stálo
samozřejmě v tomto důrazném šíření nové víry na prvním místě. A tak
dnes v tomto 4 tisíce let starém kultovním městě narazíte jen
sporadicky na starší chrámy. Přesto náboženská tolerance je zde,
alespoň pro neinformovaného turistu, zarážející. Tata mešita navazuje
bezprostředně na hinduistické gháty a přitom nemusí být střežena před
náboženskými radikály, kteří jistě vědí o neblahé minulosti násilných
střetů s cizím muslimským náboženstvím. Vůbec celkově udělá na turistu
veliký dojem náboženské snášenlivosti a tolerance, která převážně v
Indii panuje. Přes všechna napětí, samozřejmě i v moderní době, se zdá,
že Indie díky svým pestrým dějinám, se naučila veliké toleranci pro
každé vyznání.

Khádžuráho - jeden z překrásných a velice dobře zachvaných chrámů
dynastie Čandélů (zdejší středověcí vládci) z 10.-12.stol. Celý
chrámový komplex se výborně zachoval hlavně díky tomu, že byl po celá
staletí skryt v džungli - byl objeven až v 19. stol. Brity a od té doby
je renovován a vedou se zde dodnes vykopávky. Chrámy jsou zdobeny
nesmírně bohatou sochařskou prací. Tyto sochy, polosochy a reliéfy jsou
na západě proslulé především pro svou erotickou náplň. Najdeme zde
mnoho až šokujících sexuálních výjevů, které otřesou i dnešním, již
"zvyklým" moderním člověkem. Například zoofilii, tedy sexuální spojení
se zvířaty, konkrétně muže s koněm. A to vše z 10. stol. po Kr. Nicméně
sexuální výjevy zde nejsou samoúčelné, nýbrž mají význam náboženský.
Podobně jako Kamasútra i ony znázorňují podle tehdejšího místního
přesvědčení hlavní životní sílu, která tvoří nejdynamičtější motor
života. Ačkoli není dodnes jednoznačně jasné, co vlastně všechny
erotické scény nábožensky vyjadřují (jsou podstatnou výzdobou
bohoslužebných chrámů), zdá se, že se zde konkrétně promítá uctívání
boha Šivy, velkého ničitele a ploditele hinduismu. Tedy dynamického
božstva pozemského života.

Jeden z mnohých polosochových reliéfů z vnější výzdoby zdejších chrámů.
Fascinující je smysl umělců pro detail, často i na místech, která jsou
náhodnému návštěvníkovi skryta.

Hulman posvátný - jedna ze dvou nejčastějších opic v severní Indii.
Vedle makaka je tato opice jaksi majestátnější a ušlechtilejší. Zatímco
i ve větších frekventovaných městech potkáte často celá hejna makaků,
hulmani se shromažďují spíše na venkově nebo v menších a klidnějších
obcích. Opice je kromě jiného pro hinduisty též částečně posvátná,
ztělesňuje opičího boha Hanumana, silného a chytrého generála vojsk
boha Ramy (vtělení Višnua) při boji proti mocnostem zla v čele s
démonem Ravanou (náb. epos Ramajána). Sochy Hanumana potkáte v Indii
všude, je to nesmírně oblíbené božstvo fyzické síly, zdraví a
inteligence.

Indická pouliční cukrárna. Indové milují sladkosti. Celý sever kolem
Gangy je často na venkově osázen cukrovou třtinou. Ze třtinového cukru
dokáží Indové zhotovovat velice rozmanité pochoutky. Cukrovinky jsou
velice často na bázi mléka či jogurtu nebo vývarů z ovoce smýchaných s
převařeným cukrem (halva). Vše mají krásně upravené, nicméně člověka
někdy přechází chuť na krásně vypadající cukrovinky při pohledu na
hrozné hygienické prostředí.
Vesnický
hinduistický
chrám, patrně boha Šivy (podle malování na čele místního bráhmana).
Svastiky (pro Evropany spontánně "hákenkrojce") jsou velice častým
náboženským i zdobným symbolem nejen sakrálních hinduistických staveb.
"Svastika" znamená v sanskrtu "znamení štěstí" a jako takové je též
nábožensky používané. V Indii je tento náboženský znak (zpočátku
snad ikonograficky zpodobené slunce,
později
vyjádření kola neustálého koloběhu života) používán bezmála 5
tisíc let. Již před příchodem Árjů (cca 1500 př. Kr.) se v místních
poměrně vysokých kulturách používal (cca 2500 př. Kr.). Dnes je též
symbolem sloního boha Ganéši, který je božstvem blahobytu a štěstí a
velice často střeží vchody do lidských příbytků. A tak nalezneme
svastiku jako nejčastější ikonografické vyjádření modlitby hinduismu o
posvěcení domů právě kolem dveří a bran domů.

Indické ženy při práci. Je až zarážející, jak ženy v Indii vykonávají i
těžké mužské práce. Na snímku při práci na stavbě (oprava
maharádžovského paláce v Orčhe). Muži seděli u opravovaných zdí a
vlastnoručně zahlazovali nerovnosti na omítce, zatímco ženy obstarávaly
všechnu ostatní - méně důležitou práci - roztloukání velikých kamenů na
drť, míchání a nošení malty a stavebního materiálu. Přitom jsou stále
oblečeny v krásných sárích.

Tadž Mahal. Proslulá stavba Indie. Tadž Mahal znamená "Veliká Perla".
Je to honosná hrobka pro císařskou manželku (Mumtázmahal - "Vyvolená
paláce" - vlastní jménem Ardžumand Bánú Bégam - zemřela po porodu 14.
dítěte r. 1631) velikého mughalského panovníka Šáhdžahána, stavěná mezi
lety 1632-1653. Na nádherné stavbě pracovalo kolem 20 000 dělníků.
Dodnes se neví, kdo byl architektem Tádž Mahalu, mnozí ale věří, že jím
byl samotný císař Šáhdžahán, který již ve svém nezletilém mládí oplýval
uměleckými sklony a navrhoval některé důležité stavby tehdejšího
císařskéh dvora.

Celá stavba je z nádherného bílého mramoru, který byl lámán a dovážen z
Rádžastánu poblíž Džodpuru. Mramor je intarsií vykládán drahámi kameny,
které tvoří jemné elegantní zdobné ornamenty inspirované súrami z
Koránu či květinovými motivy. Podle plánů císaře měl na druhé straně
řeky Jamuny stát druhý Tadž Mahal, tentokrát v černém provedení pro
samotného císaře. Nicméně k jeho stavbě nikdy nedošlo, neboť císař byl
násilně zbaven vladařského trůnu svým nábožensky radikálním synem,
který se již nemohl dívat na rozmařilý a nábožensky tolerantní život
svého otce. Uvěznil ho v agerské pevnosti a jediné, co mu ponechal, byl
krásný výhled na Tadž Mahal. A tak v romantických myšlenkách
následujících staletí císař dožívá svá poslední léta života (zemřel r.
1666) s jedinou radostí - výhledem na překrásnou hrobku své milovano
manželky. Posmrtně byl pochován vedle své ženy v Tadž Mahalu.

Vnitřek Tadž Mahalu - vlevo náhrobní kámen Šáhadžahána, vpravo jeho
manželky, pro níž byla hrobka původně stavěna. Nádherná architektura a
hra světel na pozadí bílého mramoru a krásných drahokamových ornamentů
dělá opravdu velkolepý dojem víry ve věčný rajský posmrtný život. Též
veškeré mřížoví kolem náhrobních kamenů je z jemně ornamentálně
tesaného bílého mramoru.

Ještě jednou nádherná císařská hrobka ze 17.stol. Tentokrát v poledním
slunci. Předcházející snímky byly za slunce vycházejícího a ranního.
Překrásná bílá stavba mění barvy s pohybem slunce na nebeské obloze. I
tím je vyjádřeno něco z nadčasovosti stavby, která vede na listině
nejkrásnějších staveb světa.

Mughalská císařská pevnost v Agře - dlouholetého hlavního města indické
mughalské říše. Na snímku detail syntézy architektury islámské s arch.
tradičně indickou. Pevnost a zároveň císařský palác v Agře je rozdělen
na různé pavilony, které jsou vystavěna jednotlivými mughalskými
panovníky (Akbar Veliký - 1556-1605, Džahangír - 1605-1627, Šáhdžahán -
1627-1658). Poslední panovník, který inovoval a obohacoval celý palác,
se přestěhoval do Dillí, kde založil nové sídelní město, které je
dodnes hlavním městem Indie.

Hrobka Itimáduddaula (Mirzy Ghijátha Begy), vezíra císaře Džahangíra.
Tento muž byl otcem oblíbené manželky Džahangíra, Núrdžahány,
nejmocnější ženy mughalské říše. Traduje se o ní, že byla velice
inteligentní a schopná organizátorka. Po smrti svého otce ona sama
administrativně spravovala celou říši. Hrobku na obrázku postavila pro
svého zesnulého otce a sama ji architektonicky navrhovala i vedla celou
stavbu.

Detail stavby - nádherné drahokamové intarzie velice jemně a bohatě
zdobí celé stěny překrásné hrobky.

Ještě jednou Tadž Mahal - tentokrát od přilehlé řeky Jamuny z druhé
srany. Večerní odrazy stavby v říční hladině dělají opět krásný dojem.

Ještě jednou Tadž Mahal od Jamuny. Kde je nahoře (nebe) a kde dole
(pozemský život)?

Život na druhé straně Tadž Mahalu ve vyschlém řečišti řeky Jamuny. Opět
klasický a častý pohled na život tradiční indické společnosti, ženy
nosící na hlavách veškeré únosné náklady. Zde, pro zajímavost, u první
ženy v pohybu, na vysokém nákladu na hlavě sušené kravince, které po
celé Indii platí jako levné palivo na zátop při ohřevu domácností, či k
venkovské přípravě pokrmů. Nádhera a luxus Tadž Mahalu a sušené
kravince - typická kombinace Indie.

Výtvarné umění Indů. Na obr. bohatě pestrobarevně vyšívaný koberec, v
tomto případě jako turistický suvenýr. Překrásné vyšívané koberce jsou
oblíbeným exkluzívním artiklem Indie pro turisty. Páv, který je na
koberci zobrazen, platí jako národní pták. Svým rychlým obnovováním
ocasního pestrobarevného opeření je vnímán jako symbol neustálého
pestrého koloběhu života z hinduistické víry v převtělování.

Ještě jednou pestrobarevné vyšívané indické koberce.

Jiné krásné artefakty rukodělné zručnosti indických řemeslníků. Dnes
poměrně drahé suvenýry, dříve levné ozdoby do indických příbytků.
Malované santalové dřevořezby.

Ještě jednou paví motiv na závěsném ozdobném vyšívaném indickém koberci.
Fatéhpur
Sikrí -
císařské sídelní město vybudované Akbarem Velikým (1556-1605). Císař,
který ci přál sídelní císařské palácové město v klidnějším prostředí,
než je rušná Agra, se rozhodl vybudovat nové centrum muslimské
mughalské moci v Indii, a tak zbudoval během své vlády na "zelené
louce" nový komplex vládních budov asi 40 km od Agry. Nicméně celý
projekt ztroskotal na nedostatku pitné vody. Město bylo během několika
let z praktických důvodů opuštěno. Na snímku je tzv. Divání Chás -
Trůnní sloup, který byl používán jako místo císaře pro interkonfesní
náboženské disputace. Na jadnostlivých stranách konců kamenných
paprsků, vedoucích od ústředního místa, sedávali pozvaní zástupci
jiných náboženství, která byla v této době v Indii aktuální - zástupce
Hinduismu, buddhismu, džinismu a křesťanský jezuita z křesťanské
enklávy v Góe. Císař ve své nadkonfesní náboženské toleranci založil
jakési nové interkonfesní náboženství "Dín-é-iláhí" = "božská víra",
které mělo v jeho říši dát prostor všem místním důležitým náboženstvím
a zároveň mezi nimi vybudovat jakýsi naddogmatický most víry v Boha.

Nejslavnější palác celého komplexu - Paňdžmahal - "Pětipodlaží". Tento
centrální palác, postavený stejně jako celý palácový areál z červeného
pískovce, sloužil zároveň jako místo náboženských meditací i
povznášející relaxace. Pětiposchoďový sloupový palác je vystavěn v
náboženské číselné symbolice, která má člověka spojovat s vesmírným
Bohem stvořeným prostorem.

Džajpur - maharádžův palác. Džajpur, od r. 1956 hlavní město spolkového
indického státu Radžastán, je se svými asi 2ma miliony obyvatel
nejlidnatějším městem severozápadní Indie. Přezdívá se mu též "Růžové
město", neboť již nedlouho po svém založení byl od maharádži vydán
příkaz, všechny domy natřít na růžovo. Dodnes je jádro starého města
celé růžové - nebo spíše oranžové. Město je poměrně mladé, bylo
založeno místním mocným maharádžovským rodem z nedalekého Ambéru v 1.
pol. 18. stol. Díky své ochotné spolupráci s muslimskými Mughaly vždy
prosperovalo a dodnes neztratilo svůj ekonomický i kulturní prim v
rámci Radžastánu.

Štuková výzdoba maharádžova paláce v Ambéru - královské pevnosti
nedaleko Džajpuru, dřívějšího sídla radžastánské metropole.

Havá Mahal - "Palác větrů" v Džajpuru. Svou fasádou bohatě zdobené
průčelí paláce přiléhajícího ke královské rezidenci, mělo zpočátku
vedle estetické funkce též důležitou funkci praktickou. Sloužil jako
pozorovací kulisa pro dvorní dámy, aby odsud nepozorovaně mohli
sledovat dění na hlavní městské bazarové ulici. Dnes je palácová fasáda
nejznámější budovou celého města a slouží již jen turistickým
prohlídkám. Přesto celková architektura stavby nic neztratila na své
orientální okázalosti, nádheře a plýtvavé bohatosti. Vše je opět z
červeného pískovce, i jemné mříže v oknech.

Luxusní doprava na dřívější pevnost a sídlo džajpůrských maharádžů
Ambér. Půlhodinová cesta od silnice do pevnosti po poměrně strmém svahu
je možno absolvovat na slonech ovládaných "mahauty". Jízda však stojí
přes 200,-Kč na naši měnu a není o nic rychlejší, než jít pěšky. Ale je
to krásný zážitek, kymácet se na poklidně se klébajícím slonu, s
krásnými výhledy do okolní kulturní krajiny.

"Náš slon" - zvířata jsou krásně pomalována na čelech, tvářích a
chobotech. Indové milují barvy a tvary. Malují si vše, co je možné a
estetické - ruce, nohy (hena), čela (santhal), domy, především vstupní
dveře a brány, vozidla - ta jsou pomalována jako živé bytosti v
pestrobarevných tónech.

Maharádžův palác v Ambéru. Audienční panovnická síň v hlavním traktu
paláce. Typické hindské architektonické prvky - sloupy s křížovými
hlavicemi, nesoucími plochou kamennou střechu. Vše je bohatě figurálně
i ornamentálně zdobeno.

Hejno hulmanů posvátných. V celém Radžastánu potkáme často celá početná
hejna opic hulmanů. Ti jsou na rozdíl od makaků méně drzí a agresívní.

Puškár - posvátné centrum Brahmova kultu a očistných koupelí ve svatém
jezírku. K místnímu náboženskému centru hinduismu se pojí romantická
legenda: bohu Bráhmovi zde spadla květina, jejíž pomocí se pokoušel
zabít zlého démona ohrožujícího život na zemi. Na místě dopadu této
mocné rostliny vzniklo jezírko, které je dodnes uctíváno jako posvátný
okrsek. Věřící sem přicházejí ze širokého okolí se očistit od své
škodlivé karmy.

Opět indické ženy, tentokrát v Puškáru, tedy víceméně na venkově. Při
práci (nosí palivo pro domácnost a vaření) a přesto krásně "svátečně"
oblečené.

Venkovský příbytek s připraveným obchodním vozíkem v pozadí pro prodej
v nedalekém městě. Venkovská indická zátiší jsou nesmírně inspirativní
jak pro focení, tak pro vnímání orientální atmosféry.

A ještě jednou podobný romantický motiv.

Indické děti v Adžmeru. Děti v Indii se velice rády fotí. Chodí ve
skupinách ze školy (většinou v uniformních oblečeních, aby se setřely
rozdíly mezi kastami) a kdekoli se v jejich blízkosti zastavítea chcete
fotit, hned vám, někdy až příliš ochotně, pózují.

Bůh Šiva. Zde ve zvláštním bronzovém vypodobení, bez jeho proslulého
trojzubce. Kobry, které se točí kolem jeho kolen, však neomylně
poukazují na jeho osobu.

Jemná a kaligraficky propracovaná výzdoba maharádžova paláce v
radžastánském Adžmeru. Zde opět indický národní motiv páva, symbolu
převtělování a nezničitelnosti života.

Architektura radžastánských paláců. Zde Adžmér. Obloučkovité klenby a
oblouky, pavlače a výhledové výklenky s bohatým dolním zdobením, vše z
kamene (pískovec).

Vnitřní výzdoba paláců. Pestrobarevné nástěnné obrazy z indické
hinduistické mytologie je vítaným motivem pro výzdobu vnitřních
bohatých místností paláců.
Udaipur -
další důležité rádžpútské centrum v Radžastánu. Je centrem a
následovníkem víceméně nejstarší rádžpútské říše zvané Mévarská, která
ve svém panovnickém rodu trvá nepřetržitě již od konce 6.stol. Samotný
Udajpur však byl založen až v 16.stol. r. 1560. Je to výstavné město na
břehu jezera Pičola, uprostřed samého jezera jsou též palácové stavby,
dnes s turistickými zařízeními (hotely, restaurace). Dnešní maharána
(tradiční název místního maharádži) - potomek slavné mévarské dynastie
- je stále ještě vlastníkem nádherných budov, kde pouští turisty a
návštěvníky na prohlídku paláce, případně přímo k ubytování v luxusních
hotelích. Kasírované peníze používá na charitativní (podpora nemocnic,
ústavů) či sociální (vzdělání, ekologie) programy. Je dodnes místními
obyvately velice ctěn. Na snímku vodní palác na jezeru Pičola, v pozadí
hřeben pohoří Araválí.

Venkovské práce nedaleko Udaipuru, po cestě směrem ke Kumbalgarhu. Na
snímku čerpání zavlažující vody pro venkovská pole.

Pevnost Kumbalgarh. Obrovská pevnost uprostřed pohoří Araválí, asi 80km
severně od Udaipuru. Na snímku část masívního opevnění a několika
hinduistických chrámů uprostřed pevnosti. Pevnost nechal zbudovat v
15.stol. mévárský vládce Kumbha, který se proslavil stavbou ještě
několika desítek podobných, i když menších, pevností. Nebyla ve své
historii nikdy dobyta, jen jedinkrát z Akbara Velikého , kterému se
podařilo otrávit zdroj pitné vody pro pevnost. Při pohledu na obrovskou
rozlohu opevněného prostoru, jímá člověka úžes nad asijskou zálibou v
obrovských stavbách. Celý pahorek je obehnán asi 35 kilometrovou
kyklopskou hradbou.

Ránakpur - džinistický chrám mezi Udaipurem a Kumbalgarhem.
Je to
největší džinistický chrám v celé Indii, vystavěný po r. 1439,
kdy pozemek džinistům daroval již shora
jemnovaný
vládce Kumbhal. Džinisté zde vystavěli nádherný chrám obrovský rozlohou
a jedinečný svou sochařskou a ornamentální výzdobou - viz dále. Vše je
tesáno do bílého mramoru. Člověk si doslova připadá jako v pohádce.

Nádherný jemný reliéf nad vstupní předsíní na stropě. Bílý mramor je
zde vystřídán růžovým, který nese krásný ornament, který působí přímo
velice moderním dekorativním dojmem.

Překrásná kamenická výzdoba stropu nad hlavní "lodí" chrámu. Opět
nesmírně propracovaná jemná ornamentika, střídaná postavami
džinistických náboženských postav na zdobených konzolích.

Jeden ze 1444 sloupů v chrámu. Sloupový les uvnitř chrámu je opět
mystickou součástí působivosti celé stavby. Jediné dva sloupy nejsou
stejné, jak postavy, tak ornamenty, se sloup od sloupu originálně
odlišují.

A zde mohutný "les" sloupů v jedné z mnoha "uliček" uprostřed
posvátného komplexu. Zde je dobře vidět, že mistři kameníci si dávali
záležet, aby každý sloup byl jedinečný.

Jedna z bočních "kaplí" obrovského mramorového prostoru.

A ještě jednou pohled na ústřední stropní mramorovou výzdobu chrámu.
Nechce se věřit, že jemné a nesmírně složité figury a
ornamenty
jsou vytesány z tvrdého mramoru.

V bezprostřední blízkosti obrovského chrámu jsou ještě menší
džinistické svatyně s pečlivě pěstěným prostředím.

A zde již předposlední hisorické městské centrum, které jsme v Indii
navštívili. Džaisamler - hrdé puštní rádžpútské město. Snímek je z
malebných zákoutí starého města.

Ještě jednou staroměstské džajsamlerské zátiší. Život, jak už bylo
řečeno výše, se v Indii odehrává na ulici. Proto je tak pestrý a vděčný
na fotografování. Jen je škoda, že místní lidé se už naučili, že "za
všechno se platí", tedy i za fotografování. Vyplatí se tím pádem
teleobjektiv.
Hlavní
náměstí v Džaisamleru s hlavním průčelím místního pevnostního
maharádžovského paláce. Džajsamler se též nazývá "Zlaté město" a
skutečně dává čest své přezdívce. Nádherné paláce, bohatě a úžasně
jemně zdobené, provázejí každou procházku po starém městě uprostřed
hradeb pevnosti. Na snímku je vidět, jak bohatá je kamenická práce na
fasádách domů nejen těch prominentních. Žlutý pískovec, z kterého je
víceméně postaveno celé staré město, dává tomuto centru města zvláštní
"sluneční" atmosféru. Džaisamler byl založen r. 1156 ravalem (místní
označení pro mahrádžu) Džaisalem. Džaisamler byl téměř v neustálém
válečném stavu se sousedním Džodpurem a Bikánérém. Jeho válečné střety
se staly příslovečnými. Město e nesmírně hrdé na své předky válečníky.
Války měly svou zvláštní kulturu. Předem domluvené časy bojování byly
údajně věrně dodržovány. A tak se vojáci, kteří se před několika
okamžiky vzájemně nelítostně ohrožovali na životech, k večeru společně
shromažďovali ke hře, kdy se bavili, jakoby mezi nimi neexistovalo
žádné vážnější nepřátelství. Došlo-li k tomu, že
město již
nebylo schopné se nadále bránit proti svému dobyvateli,
následovalo místní hrdé "džohar", což byla jakási rituální
hromadná sebevražda žen, dětí a starců před poslední zoufalou bitvou,
ve které měli zemřít až do posledního všichni místní bojovníci. Předem
však byla dohodnuta jakási smlouva s nepřítelem, která zajišťovala
pokračování maharávalova (místní král) rodu. Právoplatný následník
trůnu mohl v pokoji odejít do exilu, odkud se obyčejně později vracel,
aby opět získal město svých předků.

Hradby citadely od městské dolní silnice.

Podnikli jsme dvoudenní výlet do místní pouště Thar na velbloudech. Na
snímku pouštní rodina z místní vesnice, kterých je v poušti více.
Cestujete-li po poušti, vždy když projíždíte v blízkosti lidských osad,
při každé zastávce se kolem vás shromáždí množství především dětí,
které kromě peněz a sladkostí po vás budou překvapivě žádat
propisovačky. Zdá se, že zahraniční humanitární organizace se snaží v
oblasti budovat školy, aby místní negramotné obyvatelstvo hlouběji
začlenily do vyšších vrstev kulturního obyvatelstva.

Na takových velbloudech jsme se po celé dva dny pohybovali. Před
místním taxíkem (velbloudem) jsou opět typicky shromážděny místní děti.
Tak jako i všechny ostatní děti v Indii se i tyto velice rády fotí a
ochotně pózují na všechny chtěné způsoby.

Radžastánský pouštní pastevec. V tomto konkrétním případě se však
pouštní pastevec proměnil v malého turistického obchodníka s pivem.
Sehnat v Indii pivo není vůbec jednoduché - pro celou zemi platí
poměrně přísná prohobice alkoholu pro jeho velice destruktivní vliv na
místní obyvatelstvo. Nicméně turisté si dokáží své cestovatelské večery
těžko představit bez trochu oblažujícího moku. A tak i v této odlehlé
oblasti můžete pivo sehnat, nicméně v tomto konkrétním případě
samozřejmě předražené. 6 dcl nepříliš dobrého piva zde od tohoto
pohádkového pastevce dostanete za 70-80 Kč (dvakrát tolik indických
rupií).

Velbloudi, kteří se stali pro naše cestování pouští našimi věrnými
společníky, jsou velice milá zvířata. Velice klidní, dobře ovladatelní,
k cestování v sedle velice příjemní.

Klasický pohled na indické děti na venkově. Samozřejmě ty chudší.
Žebrající dědi vás budou při návštěvě Indie nerozlučně provázet na
všech místech. Proto je dobré mít s sebou neustále dostatečnou zásobu
sladkostí nebo drobných mincí.

Pouštní rodina tří generací. Bohatě ozdobené rádžastánské ženy, stále
ještě tradičně oblékané, děti již oblékané stylem evropským.

Rádžastánská pouštní žena z venkova. Krásné pestré oblečení, bohaté
ozdoby přes to, že lidé jsou zde převážně chudí. K tomu na snímku je
žena z vesnice "nedotknutelných", tedy ze společensky nejnižší kasty.
Zahraniční humanitární organizace se snaží tristní situaci těchto
nábožensky odepsaných lidí zvrátit. Staví jim nové školy, nemocnice,
posílá mezi ně vzdělávací a kulturní pracovníky, kteří se těmto lidem
snaží všestranně pomoci.

Starší muž z vesnice nedotknutelných.

Pouštní muslimský řemeslník. Výroba keramiky a hrnčířství se zde
odehrává stále ještě v podmínkách již po celá tisíciletí stejných.
Hrnčířský kruh je stále poháněn výhradně ručně, vypalování keramiky je
též výhradně přírodním palivem bez použití keramických pecí.

Opiový vítající obřad vesnické domácnosti. Ačkoli je požívání drog
v Indii oficiálně zakázáno, není to zákaz nikterak
působivý. Tak, jako i jiné zákony (doprava, obchod) je v Indii prodej
drog za určitých podmínek zcela veřejný. V retauracích některých měst
(především měst nábožensky posvátných) můžete zcela "oficiálně" dostat
marihuanu i hašiš v cukrovinkách, v nápojích. Samotné opium se podává
při návštěvě venkovských usedlostí, podobně jako naše "štamprle". Není
to však nijak silná a tedy ani nebezpečná dávka.

Venkovská rádžastánská venkovská usedlost. Hlava rodina při poledním
"rozjímání", zatímco ženy z domácnosti se točí kolem vaření a obsluhy
hostů.

A naše
poslední zastávka v Indii - Džodpuru. Zde brána do místního maharádžova
paláce. Královský palác v Džodpuru je neobyčejně působivý, stojí na
skalnatém příkrém ostrohu nad městem. Jeho jméno zní velice vznešeně
"Meherengarh" a býval dříve rádžpútským palácem Mervárské říše v
Radžastánu. Pevnost i směstem byla založena r.1459 maharádžou Rao
Džodhem, který město pojmenoval po sobě. Pevnost s městem kontrolovala
frekventovanou obchodní cestu do přístavních obchodních center v
Gudžarátu. Velmi rychle z tohoto prestižního postavení bohatlo.
Mughalští císařové se pokoušeli Džodhpur získat pod svou nadvládu, ale
nikdy se jim to dokonale nepodařilo.

Obrovský bohatý palác je nádherně v interiéru vyzdobený, vznikal
převážně v 16. stol. Až přílišná velkolepost, barevnost a bohatství až
"přeplácané" výzdoby vás znovu a znovu ohromí v každém sále. Hra
barevného světla pronikající přes pestré výplně oken, barevné keramické
obložení stěn, pestrobarevné malby, stropy z tmavého santalového dřeva,
vykládání barevnými a zrcadlovými sklíčky může někdy působit až trochu
kýčovitě, nicméně má přesto své orientální kouzlo místní záliby v
barevnosti a překypujícím bohatství.

Nádherné kamené zdobné mřížoví a architektonické prvky kolem okenní
výzdoby již působí mnohem vytříbeněji. Vše je tesáno do kamene a opět
člověka ohromí jemná titěrná výzdoba hlavně okenních výplní. Nenajdete
zde dvě stejná mřížoví a precizní krása jejich vzorů opět udivuje. Zde
záběr z nádvoří ženského paláce, kde se nalézal harém panovníka
(obyčejně do deseti práoplatných manželek - princezny, dcery urozených
otců - a i několik desítek konkubín, které nemusely pocházet ze
šlechtických rodů, nicméně musely samozřejmě patřit do vyšších kast
společenského systému).

V Džodpuru jsme měli to štěstí, že po našem příjezdu se večer
odehrávalo ve městě hned několik svateb. Následující den (obr.) jsme na
hradbách pevnosti potkávali novomanželské páry, které se zde
fotografovaly a dokonce celkem ochotně se nechávaly fotit i turisty.
Hinduistická svatba je záležitost velice radostná, provázená bohatými
rituály. Snoubenci jsou přitom krásně oblečeni v tradičních svatebních
šatech. Ženy výhradně v červeném sárí s bohatým zlatým a stříbrným
vyšíváním, s mnohými náramky, náhrdelníky, kroužky a ozdobami na tváři;
muži josu obyčejně v tmavém obleku s barevnou kravatou (patrně převzato
od Britů), s červeným turbanem, bohatými náhrdelníky a zdobenou dýkou
či mečem u pasu.
Rodina
novomanželů. Uzavření manželství není dodnes v Indii ani tak
záležitostí samotných snoubenců, jako spíše dohodou jejich rodičů,
respektive otců. Dodnes se často stává, že mladí lidé se před svatbou
vidí jen jedinkrát. Kolem manželství, které je dnes již převážně
monogamní, se v samotném džodpurském paláci hovoří často. Místní
maharádžové, jak bylo řečeno výše, mívali i několik desítek manželek. A
jak byl donedávna svatý náboženský zvyk, zemřel-li manžel dříve, než
jeho ženy, měly tyto "dobrovolně" vstoupit do plamenů na hranici, na
níž bylo spalováno manželovo mrtvé tělo. Tomuto pro nás hrůznému obřadu
se říká "sátí". Údajně, ačkoli je již od britské koloniální nadvlády
oficiálně zakázáno, se vyskytuje někdy na venkově dodnes. V každém
případě ještě v 70. letech minulého století k tomuto rituálu docházelo
k všeobecnému zděšení okolního světa. Náboženské pozadí je následovné:
Spálení těla zemřelého je poslední důležitou očistou pro posmrtné
převtělení do vyššího stupně existence, případně do dokonalé spásy
osvobození z koloběhu tíživého převtělování. A protože v Indii je žena
zcela závislá na svém muži, jeho vstup do dalších dějin svého
posmrtného života musel být provázen i jeho manželkou (manželkami).
Kdyby tyto nevstoupily společně s nebožtíkem na hranici, byla by vážně
ohrožena jejich posmrtná existence. Nejslavnější v této souvislosti
jsou otisky dlaní manželek maharádži Mansinha z roku 1843, které tyto
ubožačky nechaly na zdi pevnosti při opuštění hlavní přístupové brány
paláce v pohřebním průvodu jejich manžela, který byl i jejich pohřební
poslední cestou na věčnost. Nicméně co se počtu dobrovolně upálených
vdov týče, je patrně "nejslavnější" smrt maharádži Adžítsinha, který
zemřel roku 1731, a kterého na věčnost prostřednictvím dobrovolného
upálení následovalo 64 žen (z nich osm právoplatných královen a 58
konkubín).

Džodpur - modré město. Zde je z nádherného výhledu z hradeb pevnosti
krásně patrný původ této přezdívky. Domy jsou již od počátku často
natírány vápnem, do kterého se však přidává mědný sulfát, který funguje
jako dezinfekce proti plísním a zároveň proti drobnému hmyzu, který se
rád usídluje v neošetřeném zdivu. Takže docela prozaický důvod, ačkoli
se někdy prohlašuje, že modrá barva značí příbytky obyvatel z vyšších
kast, aby se tak odlišily od sociálně podřadnějších lidí.

Večerní zapadající slunce nabízí krásné fotografické motivy (škoda jen,
že to není zcela ostré). Muž v tadičním oděvu chudších lidí u veliké
střílny v mohutných hradbách opevnění paláce.

A zde malá ukázka výtvarného umění rádžastánců. Tato krásná miniatura
na tvrdém papíru byla namalována zcela nevzdělaným mladým mužem, který
se tomuto umění nikde akademicky neučil. Alespoň jak sám vyprávěl, rád
od malička kreslil, a tak se později věnoval obkreslování starých
hindských miniatur a získal postupně v oboru jako samouk značnou
zručnost. Barvy jsou neobyčejně zářivé, zdá se, že jsou na bázi
kovových prášků.

A jsme opět zpět v Dillí, kde nám vyzbyl ještě jeden den k návštěvě
několika krásných míst. Na obrázku hrobka mughalského místokrále
Safdardžanga z let 1735-1774. Místokrál Safdadžang byl vládcem Avadhu
za nadřízené vlády mughala Muhammadšáha (1719-1748). Je to víceméně
poslední ze slavných mughalských hrobek v Dillí a v Agře. Je stavěna z
červeného a žlutého pískovce s bělomramorovnou intarzií. Je krásná, ale
na první pohled již postrádá oné starší eleganci hrobek Humajúna či
Tadž Mahalu.

Prezidentský palác (Ráštrapati Bhavan) v Novém Dillí. Palác je dílem
britského architekta Edwina Lutyense z let 1921-29. Lutyens byl pověřen
architektonickým návrhem nového vládního centra, které se na rozhodnutí
britského krále Jiřího V. stěhovalo z Kalkaty. Původně sídlo místokrále
(koloniální období), dnes sídlo indického prezidenta. Velkolepá stavba
měla být jakýmsi průsečíkem evropské imperiální architektury a
stavebním umění indickým. Nicméně působí až příliš evropsky a zdálky se
jen těžko odkrývají prvky stavebního umění Indie samotné. Před palácem
se tyčí 145m vysoký "Džaipurský sloup", dar džaipurského maharádži,
jehož vrchol zdobí veliká skleněná hvězda vyrůstající z bronzového
lotosového květu.

Obrovská kovová brána vedoucí do hlavního areálu presidentského paláce
je zdobena bronzovýmy znaky Indie. Historicky se jedná o hlavici
několika sloupů krále Ašóky (269-232 př. Kr.), na kterých
prostřednictvím slavnostních prohlášení nabádal své poddané k
všeobecnému míru a úsilí o ušlechtilost. Nejznámější hlavice je dnes
uchovávána v muzeu v Sarnáthu, je až obdivuhodně výbrně zachovalá a
znázorňuje patrně obrovskou moc starověkého panovníka (čtyři lvi
otočení do čtyř světových stran) a na podstavci zvířat kolo neustálého
koloběhu života (Ašóka byl nadšeným buddhistou) a čtyři symbolická
zvířata.

Brána Indie, postavená Lutyensem r. 1921 ve formě "vítězného oblouku",
je postavená na paměť 90 000 padlých indických vojáků ve službách
britského impéria za první světové války. Kromě toho je zde též 3 000
jmen padlých v indo-afghánské válce z r. 1919. Malý pomník za obloukem
připomíná padlé z indo-pákistánské války z r. 1971.

A nakonec ještě několik soch z indického Národního muzea. Jsou většinou
velice staré a znázorňují vytříbené umělecké nadání sochařů staré
Indie. Žel je nedokážu již přesně popsat, tak tedy jen vždy několik
poznámek, kdo je zde vlastně vyobrazen. Na tomto snímku je Buddha -
nadpozemsky klidný a majestátný.

Toto nedokáži ani přibližně identifikovat, nicméně sochy připomínají
zobrazování lidského těla v Indii kolem r. 1000.

Bronzová socha nějaké bohyně (snad Parvátí - manželka Šivy?). V každém
případě též starobylý doklad sochařské vytříbené zručnosti indických
umělců.

Bronzová krásná socha boha Šivy při svém slavném "kosmickém tanci".
Šiva, dynamický bůh ničení, zániku a plodnosti, nového vznikání, zde
tančí uprostřed kruhu z plamenných jazyků. Jeho tanec vyjadřuje
neustálý koloběh života, umírání a znovuzrzení, a zahrnuje v sobě
všechny vesmírné živly a síly, které tento koloběh života umožňují.

Bohyně Kálí. Kálí znamená v hindštině "černá" a bohyně dělá svému jménu
opravdu čest. Brodí se v krvi a ostatcích zmasakrovaných nepřátel, ve
svých početných rukou drží smrtonosné zbraně a uťaté hlavy poražených
protivníků.

Opět socha ženského božstva. Snad bohyně matka Ganga?

A zde již poslední indické snímky při cestě k taxiku, který nás vezl na
letiště ke zpáteční cestě. Pestrobarevný krámek v ulicích starého Dillí
s ozdobnými indickými textiliemi.

A
... SBOHEM okouzlující Indie!
(většina
místopisných informací je převzato z
turistického průvodce Sever Indie od vydavatelství Rough Guides)