Muslimská císařská architektura severní Indie ze 17. stol. Vyfocený detail je z Lál kily - mugalského paláce (16.-17.stol.). Mramorová stavba jednotlivých císařských pavilonů je zdobena barevnými drahokamy, které jsou vkládány jako intarsie do mělkých lůžek vytesaných v mramoru.








Divání mahal - velká audienční síň císaře. Uprostřed veliké sloupové síně z červeného pískovce je mramorové nádherně zdobené podium, kde byl dříve císařský trůn na přijímání audiencí u panovníka.






Hlavní brána (nazývaná Lahori) do císařské mugalské pevnosti Lál kila (Červená pevnost). Vepředu je val s vysokou mohutnou zdí, pod níž byl vodní příkop, brána, podobně jako většina staveb je zdobena kásnými do pískovce tesanými ornamenty, bílé kupole na vrcholcích jsou z bílého mramoru. Celá stavba obrovské pevnosti byla vystavěna v letech 1639-1648 za mughalského císaře Šáhdžahána, stavitele proslulého Tádž Mahalu v Agře. Tento císař přeložil své sídelní město z Agry do Dillí a postavil zde tuto císařskou residenci a zároveň obrovskou pevnost (rozloha asi 2km čtver.) obehnanou hradbami ve tvaru obrovského osmiúhelníku. Z jedné strany hradby přisedali k řece Jamuně, ta však dnes teče o dost dále. Z Jamuny byla čerpána voda do nádherného "rajského potoka", systému mělkých kanálů, fontán a bazénků, které sloužili pro osvěžení, estetiku i zavlažování.


Skupina duchovních náboženství Sikhů na nádvoří jejich chrámu v centru starého Dillí. Sikhismus je poměrně mladé náboženství, jeho zakladatelem je Guru Nának (1469-1539). Tn ve svém životě prožil mystické vidění, které jej vedlo k tomu, aby založil náboženské společenství, jež spojovalo dvě tehdejší hlavní vyznání severní Indie: islám a hinduismus. Z islámu převzal výrazný monotheismus (víra v jediného Boha), z hinduismu zase víru v reinkarnaci - koloběh životů zvaný hindsky "sansára" a ve vykoupení z tohoto koloběhu ("mókša") obětavým, láskyplným a hlubokou duchovností  prostoupeným životem. Sikhy člověk pozná podle typických, obyčejně jednobarevných, turbanů, duchovní nosí též za pasem tradiční zahnutou dýku a dlouhé kopí. Ačkoli je sikhů v Indii zanedbatelné množství (kolem 1%), zastávají díky své významné tradici vzdělání a bohatého majetku, přední místa v politice i v indické armádě.

Rušná ulice ve starém městě (Šáhdžahánádab v Dillí). Cyklistické a motorové rykši, motorky, kola, auta, náklaďáky, všudypřítomné krávy a samozřejmě obrovský nával pěších chodců, přednost podle práva silnějšího, hlučnějšího a většího, spousta zápachů a neustálá nejistota, do čeho šlápnete, či do koho (čeho) vrazíte a mnoho dalšího, to je indická velkoměstská ulice. Lidé jsou ale kupodivu velice klidní a přátelští (i když po vás neustále něco chtějí - mnoho žebráků a dotěrných prodavačů a rykšáků), v Evropě by se asi v podobném mumraji lidé "pozabíjeli". Po takové "procházce" po indické frekventované ulici se člověk cítí značně vyčerpaný, je potřeba si na ten zmatek zvyknout. Pokud se vám to podaří, objevíte i v tomto "nesnesitelném" prostředí mnohou fascinující a nezapomenutelnou atmosféru.




Indické ženy v pestrobarevném sárí. Ženy v Indii chodí oblečené ještě v tradičním oblečení - elegantní sárí, či jednodušší plášť s širokými kalhoty. Muži, hlavně ti mladší, již dnes chodí oblečeni evropským stylem. Nicméně na venkově a pak starší generace chodí i muži v tradičním obleku (kurta - dlouhá volná košile a padžámá - široké kalhoty).








Muslimská severoindická architektura ze 13. stol. Fotografie je z mešitového komplexu "Kutub minar", mešita, která dnes leží v rozvalinách se jmenovala "Kuvvat al-islam", což znamená "Moc islámu". Vede do ní vstupní brána "Alái Daráza", která je překrásně zdobená, využívá se v ní kombinace červeného pískovce s bílým mramorem,též je proslulá první klenutou klenbou v Indii.















Chrám víry "Baha´í" na okraji Dillí. Chrám je postaven ve tvaru květu lotosu, je to moderní stavba z betonu, obložená mramorovými deskami, obklopená geometricky působivým bazénem.









Humajúnova hrobka. Hrobku pro svého zemřelého manžela, císaře Humajúna nechala postavit po r. 1564 jeho manželka vdova Hádži Bégam. Císař Humajún vládl jako 2. mughalský islámský císař po svém otci Báburovi v letech 1530-1556. V hrobce je pochován nejen sám Humajún, ale i více pozdějších mughalských panovníků. Opět je vybudována v kombinaci červeného pískovce a bílého mramoru. Její architektura je nesmírně elegantní, umocněná krásným parkovým prostředím, které stavbu obklopuje.





Pouliční prodavač ovoce. Banány, fíky, datle, granátová jablka, pomeranče. Vše je velice levné, nicméně pro hygienicky úzkostlivého Evropana je to velice nepřístupné. Avšak přinejmenším banány a pomeranč, které se dají oloupat, se nemusí obávat ani ten nejpřísnější hygienik.








Hinduistický "svatý muž" - sádhu. Sádhuové jsou převážně starší muži, kteří se v přísné askezi co možná nejdokonalejší nezávislosti na čemkoli pozemském, věnují hlubokému meditačnímu duchovnímu životu. Obyčejně se neholí, nestříhají si vlasy, jako potulní poustevníci se pohybují i po velikých územích celé Indie. Nosí s sebou žebravou misku, kam jim lidé dávají almužny pro jejich obživu (pravý sádhu by neměl přijímat více darů, než potřebuje k zachování života, nicméně tento ideál není vždy striktně dodržován - často se setkáte se sádhuy, kteří po vás budou požadovat i za jedinou fotografii poměrně vysoké sumy peněžní odměny). Nakonec označení barvami na tvářích informují o jejich duchovním zaměření - je to obyčejně symbolické označení boha, kterému věnují své duchovní úsilí.







Posvátná očistná koupel v řece Ganze, snímek je z Háridváru. Háridvár je důležité náboženské centrum hinduismu, traduje se, že zde bůh Šiva zde zanechal svou šlápotu při své cestě z Himalájí a tak naznačil místo, kde se dosud divoký proud řeky stal poklidným tokem v rovinách. Místo je tím pádem zasvěceno především bohu Šivovi, který zde má též náležitě obrovskou (kolem 40m vysokou) sochu se svým proslulým trojzubcem. Obrovský nával lidí se hromadí hlavně o obřích svátcích "Kumbmélá", které ve významný astronomický čas (obyčejně asi jednou za 12 let) zvou věřící poutníky na rituální očistu. Pak je nával lidí nesnesitelný (poslední Kumbmélá v lednu 2007 v Allahábádu měla během několika dnů návštěvnost několika desítek miliónů věřících.




Pouliční žebrák - zde v Haridváru. Na posvátných místech potkáte obrovské množství žebrajících, často zmrzačených, lidí.











Piknik hinduistické rodiny na náboženské pouti. Indové s sebou obyčejně nosí vše potřebné ne v klasických zavazadlech, ale v jakýchsi prostěradlech, či ve velikých plátěných jednoduchých taškách.









Pohled na jeden z přítoků Gangy - Alaknandu. Ganga pramení v Himalájích, jako Ganga se nazývá až po soutoku dvou řek: Alaknandy a Bhagiráthí. Jako pravý pramen Gangy se však považuje Bhagiráthí, která pramení v ledovcové himalájské jeskyni Gaumakh ("kraví tlama"), nedaleko důležitého náboženského himalájského centra Gangotri.













Panoráma vysokých indických Himalájí u horského městečka Džosimathu. Himaláje jsou poměrně do vysokých úrovní obydleny - zde na obr. nadm. výška cca 3200m n. m.







Indické Himaláje na konci listopadu. Větší sněhové srážky přicházejí až koncem prosince a v lednu. Tehdy se dá na náhorních plošinách indických Himalájí i lyžovat.



















Indické textilie, látky, oblečení, jsou proslulé. Pestrobarevné krásné vzory na hedvábných, bavlněných a vlněných šálách, přehozech, pláštích přímo lákají ke koupi. Nejsou drahé, ale záruka pravosti se dá neodborníkem těžko ověřit.














Indický pouliční zubař. Bez komentáře!














Bezdomovec na rušné ulici města Luknov. Pro polední odpočinek by si člověk asi nevybral příhodnější místo. Hlavně že reklama nad ním propaguje humanitární organizaci Červený kříž.










Luknov(Lakhnaú, Lucknow) - palácový okrsek. Centrum muslimské moci v severní Indii po úpadku moci Mughalů (od poloviny 18.stol.). Zdejší muslimští vládci, tzv. navábové, zde v 18. stol. vybudovali krásné paláce a mešity, které jsou však stavěny převážně z cihel a malty, a tak slaběji odolávají zubu času nrozdíl od památek v jiných centrech, kde se stavělo z kamene. V luknovské bývalé královské resedenci se za indického protibritského povstání opevnili koloniální Britové. Paláce se staly tím pádem hlavním místem těch nejurputnějších bojů a tak byly značně poškozeny. Dodnes jsou tato poškození památek na mnohých místech znát.








Indičtí turisté uvnitř luknovského paláce.










Přízemí paláce v Lakhnaú - architektonická hra tvarů, světla a stínu. Stavěno bez jakéhokoli pragmatického využití, jen jako povznášející prostředí pro odpočinek a občerstvení smyslů.













Místní uklizeč poskytl perfektní možnost pro fotografickou náladovku.
















Staré a nové. Socha sloního boha Ganéši před moderní reklamovou tabulí. Ganéša je zvlášť oblíbeným hinduistickým božstvem, je to bůh blahobytu a bohatství, bůh který ochraňuje lidské domovy a rodiny, bůh zdárných konců a nadějných nových začátků. Proto bývá velice často malován nad nebo vedle dveří do lidských domovů. Zdá se, že indická "svastika" - rovněž symbol blahobytu a bohatství - je spjata právě s tímto populárním bohem. Sochy hinduistických bohů, jak je na obrázku vidět, bývají ověšena květinovými věnci, často též pomazány olejem, parfémy a barevnými (především oranžovými) přírodními prášky (santalové dřevo, ...). Lidé, kteří chodí kolem se často před sochou zastavují, pokloní se, či jinak uctí boha, či se v soustředěné tichosti nějakou chvíli modlí.







Pouliční holičství jsou velice častým jevem na indických ulicích. Indové dbají na úpravu své hlavy, nechávají se do hladka holit, rádi nosí zastřižené kníry, též vlasy mají vždy pečlivě upravené a zastřižené. Na obr. patrně syn pouličního holiče na zákaznickém křesle na ulici v Sarnáthu.






Tibetský buddhistický chrám v Sarnáthu. Sarnáth je malé město nedaleko rušného Varanásí na Ganze, kde měl podle tradice osvícený Buddha pronést své první kázání. Dnes je zde mnoho, převážně zahraničních, buddhistických chrámů, které hostí mnichy i věřící poutníky. Historické centrum Sarnáthu je archeologický okrsek, jemuž vévodí obrovská stúpa (mohutný robusní polosloup) s ostatky Buddhy, který zde nechal postavit indický starověký velkokrál Ašóka ve 3. stol. př. Kr. Tento panovník (vládl v letech 273-233 př. Kr.) konvertoval za svého života k buddhismu, podařilo se mu ovládnout většinu území dnešní Indie, postavil mnoho buddhistických chrámů a klášterů, snažil se buddhismus šířit a prosazovat, zanechal kromě jiného po sobě veliké množství nápisů na skalách a na hraničních kamenech, ve kterých nabádá všechny kolemjdoucí k ctnostnému a mírumilovnému životu.






Meditující buddhista v Sarnáthu. Je pozoruhodné, že ačkoli buddhismus vznikal a zprvu se i vlivně šířil na území Indie, přesto se nestal větším duchovním náboženstvím v samotné Indii, nýbrž spíše v okolních asijských zemích. Přestože je to jedno z nejlidnatějších světových náboženství (společně s křesťanstvím, islámem, hinduismem), v Indii má jen velice malé zastoupení (kolem 1,5% z celkového počtu obyvatel).








Varanásí - pohled z řeky Gangy. Varanásí je nejznámějším a také nejdůležitějším posvátným místem indického hinduismu. Město je velice staré, přinejmenším 4 tisíce let a jako náboženské centrum hinduismu je uctívané již téměř 3 tisíce let. Je pro Evropana fascinující svou hustou náboženskou atmosférou, pro věřícího hinduistu je to místo, kde se může očistnou koupelí nejlépe zbavit své nečisté karmy. Zemřít ve Varanásí a zde se nechat spálit s následným rozptýlením popela do Gangy, znamená víceméně vymanění se z tíživého převtělování (sansára), tedy konečné spásné spojení s bohem (mókša). Údajně se zde denně spálí a rozptýlí v řece několik desítek těl zemřelých. Město bylo podle tradice založeno samotným bohem Šivou a to jej samozřejmě předurčilo k pozdější slavné náboženské kariéře.

Sadhuové - svatí muži indického hinduismu. Zde na odpočinku za poledního slunce. Na ghatech (stupňovité vstupy k řece Ganze) potkáte kromě nich samozřejmě i mnoho jiných lidí a aktivit. Na varanásských ghatech se lidé chodí obřadně i čistě hygiencky koupat, zde si perou špinavé prádlo, koupají svá domácí zvířata, najímají si lodičky k projížďce či k rituální koupeli uprostřd řeky, samozřejmě do řeky vytékají splašky z blízských domů. Na samotném dlážděném nábřeží pak potkáte celý kaleidoskop hinduistické společnosti. Od duchovních (jak na obr.) přes různé poutníky a turisty po obchodníky všeho druhu. Je zde možné koupit všemožné druhy látek a oblečení, různé jídelní pochoutky, objednat si projížďku po řece, ale i nechat se "zaručeně profesionálně" namasírovat. Nicméně je dobré si jasně domluvit finanční podmínky již před nabízenou službou, neboť zpočátku může vše nabízené vypadat jakoby za "dobrovolný příspěvek", ale nakonec se dozvíte, že je slušné zaplatit někdy i horentní sumy.

Jedna z mnohých - těch méně závadných - aktivit na březích Gangy ve Varanásí. Kolem koupaného indického buvola, který se používá jako místní traktor na venkově i ve městech, se po řece plaví množství náboženských obětin božské Ganze - květiny, oleje, vosk, svíčky... Voda je ale neskutečně špinavá, člověk se obává i jen se v ní opláchnout, natož koupat. Na své vyhlídkové projížďce po Ganze jsme potkali i 2 zdechliny zvířat, pravděpodobně kozy. Uprostřed Varanásí je kromě toho denně spalováno několik desítek těl zemřelých, jejichž popel  je shrnován k poslední očistě. Mnozí hinduisté věří, že ten, který zemře a je spálen ve Varanásí, dosahuje okamžitě bez další nutnosti se bolestně znovu převtělovat, mókši, tedy konečné spásy vymanění se ze sansáry (koloběhu života). Pro Evropana je úsměvně či pohoršlivě překvapivé, že tato naprosto hygienicky špinavá voda je prodávána v krásně tepaných malých mosazných vázičkách jako léčivý elixír. Prodavači vás budou přesvědčovat, že tato zázračná božská voda je nejlepším lékem na všechny možné nemoci, ty žaludeční a střevní nevyjímaje. Vnímání hygienických pravidel je zde měřen zcela jinými pravidly.

Mešita uprostřed ryze hinduistického Varanásí. Varanásí má za sebou bezmála 5 tisíc let náboženské tradice. Tato tradice je ryze hinduistická, město je považováno za Šivovo založení, koupel ve zdejší Ganze má zvláštní očistné karmické účinky a spálení zemřelého těla, jak bylo řečeno výše, je nábožensky tím nejvýsostnějším projevem touhy po spáse. Když do sev. Indie začaly pronikat muslimové z Íránu, jejich první dobyvačná tažení byla provázena všeobecným ničením prastarých hinduistických náboženských památek. Varanásí stálo samozřejmě v tomto důrazném šíření nové víry na prvním místě. A tak dnes v tomto 4 tisíce let starém kultovním městě narazíte jen sporadicky na starší chrámy. Přesto náboženská tolerance je zde, alespoň pro neinformovaného turistu, zarážející. Tata mešita navazuje bezprostředně na hinduistické gháty a přitom nemusí být střežena před náboženskými radikály, kteří jistě vědí o neblahé minulosti násilných střetů s cizím muslimským náboženstvím. Vůbec celkově udělá na turistu veliký dojem náboženské snášenlivosti a tolerance, která převážně v Indii panuje. Přes všechna napětí, samozřejmě i v moderní době, se zdá, že Indie díky svým pestrým dějinám, se naučila veliké toleranci pro každé vyznání.





Khádžuráho - jeden z překrásných a velice dobře zachvaných chrámů dynastie Čandélů (zdejší středověcí vládci) z 10.-12.stol. Celý chrámový komplex se výborně zachoval hlavně díky tomu, že byl po celá staletí skryt v džungli - byl objeven až v 19. stol. Brity a od té doby je renovován a vedou se zde dodnes vykopávky. Chrámy jsou zdobeny nesmírně bohatou sochařskou prací. Tyto sochy, polosochy a reliéfy jsou na západě proslulé především pro svou erotickou náplň. Najdeme zde mnoho až šokujících sexuálních výjevů, které otřesou i dnešním, již "zvyklým" moderním člověkem. Například zoofilii, tedy sexuální spojení se zvířaty, konkrétně muže s koněm. A to vše z 10. stol. po Kr. Nicméně sexuální výjevy zde nejsou samoúčelné, nýbrž mají význam náboženský. Podobně jako Kamasútra i ony znázorňují podle tehdejšího místního přesvědčení hlavní životní sílu, která tvoří nejdynamičtější motor života. Ačkoli není dodnes jednoznačně jasné, co vlastně všechny erotické scény nábožensky vyjadřují (jsou podstatnou výzdobou bohoslužebných chrámů), zdá se, že se zde konkrétně promítá uctívání boha Šivy, velkého ničitele a ploditele hinduismu. Tedy dynamického božstva pozemského života.





Jeden z mnohých polosochových reliéfů z vnější výzdoby zdejších chrámů. Fascinující je smysl umělců pro detail, často i na místech, která jsou náhodnému návštěvníkovi skryta.










Hulman posvátný - jedna ze dvou nejčastějších opic v severní Indii. Vedle makaka je tato opice jaksi majestátnější a ušlechtilejší. Zatímco i ve větších frekventovaných městech potkáte často celá hejna makaků, hulmani se shromažďují spíše na venkově nebo v menších a klidnějších obcích. Opice je kromě jiného pro hinduisty též částečně posvátná, ztělesňuje opičího boha Hanumana, silného a chytrého generála vojsk boha Ramy (vtělení Višnua) při boji proti mocnostem zla v čele s démonem Ravanou (náb. epos Ramajána). Sochy Hanumana potkáte v Indii všude, je to nesmírně oblíbené božstvo fyzické síly, zdraví a inteligence.







Indická pouliční cukrárna. Indové milují sladkosti. Celý sever kolem Gangy je často na venkově osázen cukrovou třtinou. Ze třtinového cukru dokáží Indové zhotovovat velice rozmanité pochoutky. Cukrovinky jsou velice často na bázi mléka či jogurtu nebo vývarů z ovoce smýchaných s převařeným cukrem (halva). Vše mají krásně upravené, nicméně člověka někdy přechází chuť na krásně vypadající cukrovinky při pohledu na hrozné hygienické prostředí.




Vesnický hinduistický chrám, patrně boha Šivy (podle malování na čele místního bráhmana). Svastiky (pro Evropany spontánně "hákenkrojce") jsou velice častým náboženským i zdobným symbolem nejen sakrálních hinduistických staveb. "Svastika" znamená v sanskrtu "znamení štěstí" a jako takové je též nábožensky používané. V Indii je tento náboženský znak (zpočátku snad  ikonograficky  zpodobené slunce, později  vyjádření kola neustálého koloběhu života)  používán bezmála 5 tisíc let. Již před příchodem Árjů (cca 1500 př. Kr.) se v místních poměrně vysokých kulturách používal (cca 2500 př. Kr.). Dnes je též symbolem sloního boha Ganéši, který je božstvem blahobytu a štěstí a velice často střeží vchody do lidských příbytků. A tak nalezneme svastiku jako nejčastější ikonografické vyjádření modlitby hinduismu o posvěcení domů právě kolem dveří a bran domů.


Indické ženy při práci. Je až zarážející, jak ženy v Indii vykonávají i těžké mužské práce. Na snímku při práci na stavbě (oprava maharádžovského paláce v Orčhe). Muži seděli u opravovaných zdí a vlastnoručně zahlazovali nerovnosti na omítce, zatímco ženy obstarávaly všechnu ostatní - méně důležitou práci - roztloukání velikých kamenů na drť, míchání a nošení malty a stavebního materiálu. Přitom jsou stále oblečeny v krásných sárích.




Tadž Mahal. Proslulá stavba Indie. Tadž Mahal znamená "Veliká Perla". Je to honosná hrobka pro císařskou manželku (Mumtázmahal - "Vyvolená paláce" - vlastní jménem Ardžumand Bánú Bégam - zemřela po porodu 14. dítěte r. 1631) velikého mughalského panovníka Šáhdžahána, stavěná mezi lety 1632-1653. Na nádherné stavbě pracovalo kolem 20 000 dělníků. Dodnes se neví, kdo byl architektem Tádž Mahalu, mnozí ale věří, že jím byl samotný císař Šáhdžahán, který již ve svém nezletilém mládí oplýval uměleckými sklony a navrhoval některé důležité stavby tehdejšího císařskéh dvora.






Celá stavba je z nádherného bílého mramoru, který byl lámán a dovážen z Rádžastánu poblíž Džodpuru. Mramor je intarsií vykládán drahámi kameny, které tvoří jemné elegantní zdobné ornamenty inspirované súrami z Koránu či květinovými motivy. Podle plánů císaře měl na druhé straně řeky Jamuny stát druhý Tadž Mahal, tentokrát v černém provedení pro samotného císaře. Nicméně k jeho stavbě nikdy nedošlo, neboť císař byl násilně zbaven vladařského trůnu svým nábožensky radikálním synem, který se již nemohl dívat na rozmařilý a nábožensky tolerantní život svého otce. Uvěznil ho v agerské pevnosti a jediné, co mu ponechal, byl krásný výhled na Tadž Mahal. A tak v romantických myšlenkách následujících staletí císař dožívá svá poslední léta života (zemřel r. 1666) s jedinou radostí - výhledem na překrásnou hrobku své milovano manželky. Posmrtně byl pochován vedle své ženy v Tadž Mahalu.





Vnitřek Tadž Mahalu - vlevo náhrobní kámen Šáhadžahána, vpravo jeho manželky, pro níž byla hrobka původně stavěna. Nádherná architektura a hra světel na pozadí bílého mramoru a krásných drahokamových ornamentů dělá opravdu velkolepý dojem víry ve věčný rajský posmrtný život. Též veškeré mřížoví kolem náhrobních kamenů je z jemně ornamentálně tesaného bílého mramoru.







Ještě jednou nádherná císařská hrobka ze 17.stol. Tentokrát v poledním slunci. Předcházející snímky byly za slunce vycházejícího a ranního. Překrásná bílá stavba mění barvy s pohybem slunce na nebeské obloze. I tím je vyjádřeno něco z nadčasovosti stavby, která vede na listině nejkrásnějších staveb světa.







Mughalská císařská pevnost v Agře - dlouholetého hlavního města indické mughalské říše. Na snímku detail syntézy architektury islámské s arch. tradičně indickou. Pevnost a zároveň císařský palác v Agře je rozdělen na různé pavilony, které jsou vystavěna jednotlivými mughalskými panovníky (Akbar Veliký - 1556-1605, Džahangír - 1605-1627, Šáhdžahán - 1627-1658). Poslední panovník, který inovoval a obohacoval celý palác, se přestěhoval do Dillí, kde založil nové sídelní město, které je dodnes hlavním městem Indie.





Hrobka Itimáduddaula (Mirzy Ghijátha Begy), vezíra císaře Džahangíra. Tento muž byl otcem oblíbené manželky Džahangíra, Núrdžahány, nejmocnější ženy mughalské říše. Traduje se o ní, že byla velice inteligentní a schopná organizátorka. Po smrti svého otce ona sama administrativně spravovala celou říši. Hrobku na obrázku postavila pro svého zesnulého otce a sama ji architektonicky navrhovala i vedla celou stavbu.






Detail stavby - nádherné drahokamové intarzie velice jemně a bohatě zdobí celé stěny překrásné hrobky.













Ještě jednou Tadž Mahal - tentokrát od přilehlé řeky Jamuny z druhé srany. Večerní odrazy stavby v říční hladině dělají opět krásný dojem.














Ještě jednou Tadž Mahal od Jamuny. Kde je nahoře (nebe) a kde dole (pozemský život)?












Život na druhé straně Tadž Mahalu ve vyschlém řečišti řeky Jamuny. Opět klasický a častý pohled na život tradiční indické společnosti, ženy nosící na hlavách veškeré únosné náklady. Zde, pro zajímavost, u první ženy v pohybu, na vysokém nákladu na hlavě sušené kravince, které po celé Indii platí jako levné palivo na zátop při ohřevu domácností, či k venkovské přípravě pokrmů. Nádhera a luxus Tadž Mahalu a sušené kravince - typická kombinace Indie.











Výtvarné umění Indů. Na obr. bohatě pestrobarevně vyšívaný koberec, v tomto případě jako turistický suvenýr. Překrásné vyšívané koberce jsou oblíbeným exkluzívním artiklem Indie pro turisty. Páv, který je na koberci zobrazen, platí jako národní pták. Svým rychlým obnovováním ocasního pestrobarevného opeření je vnímán jako symbol neustálého pestrého koloběhu života z hinduistické víry v převtělování.









Ještě jednou pestrobarevné vyšívané indické koberce.















Jiné krásné artefakty rukodělné zručnosti indických řemeslníků. Dnes poměrně drahé suvenýry, dříve levné ozdoby do indických příbytků. Malované santalové dřevořezby.


















Ještě jednou paví motiv na závěsném ozdobném vyšívaném indickém koberci.






Fatéhpur Sikrí - císařské sídelní město vybudované Akbarem Velikým (1556-1605). Císař, který ci přál sídelní císařské palácové město v klidnějším prostředí, než je rušná Agra, se rozhodl vybudovat nové centrum muslimské mughalské moci v Indii, a tak zbudoval během své vlády na "zelené louce" nový komplex vládních budov asi 40 km od Agry. Nicméně celý projekt ztroskotal na nedostatku pitné vody. Město bylo během několika let z praktických důvodů opuštěno. Na snímku je tzv. Divání Chás - Trůnní sloup, který byl používán jako místo císaře pro interkonfesní náboženské disputace. Na jadnostlivých stranách konců kamenných paprsků, vedoucích od ústředního místa, sedávali pozvaní zástupci jiných náboženství, která byla v této době v Indii aktuální - zástupce Hinduismu, buddhismu, džinismu a křesťanský jezuita z křesťanské enklávy v Góe. Císař ve své nadkonfesní náboženské toleranci založil jakési nové interkonfesní náboženství "Dín-é-iláhí" = "božská víra", které mělo v jeho říši dát prostor všem místním důležitým náboženstvím a zároveň mezi nimi vybudovat jakýsi naddogmatický most víry v Boha.










Nejslavnější palác celého komplexu - Paňdžmahal - "Pětipodlaží". Tento centrální palác, postavený stejně jako celý palácový areál z červeného pískovce, sloužil zároveň jako místo náboženských meditací i povznášející relaxace. Pětiposchoďový sloupový palác je vystavěn v náboženské číselné symbolice, která má člověka spojovat s vesmírným Bohem stvořeným prostorem.






Džajpur - maharádžův palác. Džajpur, od r. 1956 hlavní město spolkového indického státu Radžastán, je se svými asi 2ma miliony obyvatel nejlidnatějším městem severozápadní Indie. Přezdívá se mu též "Růžové město", neboť již nedlouho po svém založení byl od maharádži vydán příkaz, všechny domy natřít na růžovo. Dodnes je jádro starého města celé růžové - nebo spíše oranžové. Město je poměrně mladé, bylo založeno místním mocným maharádžovským rodem z nedalekého Ambéru v 1. pol. 18. stol. Díky své ochotné spolupráci s muslimskými Mughaly vždy prosperovalo a dodnes neztratilo svůj ekonomický i kulturní prim v rámci Radžastánu.





Štuková výzdoba maharádžova paláce v Ambéru - královské pevnosti nedaleko Džajpuru, dřívějšího sídla radžastánské metropole.











Havá Mahal - "Palác větrů" v Džajpuru. Svou fasádou bohatě zdobené průčelí paláce přiléhajícího ke královské rezidenci, mělo zpočátku vedle estetické funkce též důležitou funkci praktickou. Sloužil jako pozorovací kulisa pro dvorní dámy, aby odsud nepozorovaně mohli sledovat dění na hlavní městské bazarové ulici. Dnes je palácová fasáda nejznámější budovou celého města a slouží již jen turistickým prohlídkám. Přesto celková architektura stavby nic neztratila na své orientální okázalosti, nádheře a plýtvavé bohatosti. Vše je opět z červeného pískovce, i jemné mříže v oknech.









Luxusní doprava na dřívější pevnost a sídlo džajpůrských maharádžů Ambér. Půlhodinová cesta od silnice do pevnosti po poměrně strmém svahu je možno absolvovat na slonech ovládaných "mahauty". Jízda však stojí přes 200,-Kč na naši měnu a není o nic rychlejší, než jít pěšky. Ale je to krásný zážitek, kymácet se na poklidně se klébajícím slonu, s krásnými výhledy do okolní kulturní krajiny.












"Náš slon" - zvířata jsou krásně pomalována na čelech, tvářích a chobotech. Indové milují barvy a tvary. Malují si vše, co je možné a estetické - ruce, nohy (hena), čela (santhal), domy, především vstupní dveře a brány, vozidla - ta jsou pomalována jako živé bytosti v pestrobarevných tónech.









Maharádžův palác v Ambéru. Audienční panovnická síň v hlavním traktu paláce. Typické hindské architektonické prvky - sloupy s křížovými hlavicemi, nesoucími plochou kamennou střechu. Vše je bohatě figurálně i ornamentálně zdobeno.









Hejno hulmanů posvátných. V celém Radžastánu potkáme často celá početná hejna opic hulmanů. Ti jsou na rozdíl od makaků méně drzí a agresívní.







Puškár - posvátné centrum Brahmova kultu a očistných koupelí ve svatém jezírku. K místnímu náboženskému centru hinduismu se pojí romantická legenda: bohu Bráhmovi zde spadla květina, jejíž pomocí se pokoušel zabít zlého démona ohrožujícího život na zemi. Na místě dopadu této mocné rostliny vzniklo jezírko, které je dodnes uctíváno jako posvátný okrsek. Věřící sem přicházejí ze širokého okolí se očistit od své škodlivé karmy.







Opět indické ženy, tentokrát v Puškáru, tedy víceméně na venkově. Při práci (nosí palivo pro domácnost a vaření) a přesto krásně "svátečně" oblečené.








Venkovský příbytek s připraveným obchodním vozíkem v pozadí pro prodej v nedalekém městě. Venkovská indická zátiší jsou nesmírně inspirativní jak pro focení, tak pro vnímání orientální atmosféry.








A ještě jednou podobný romantický motiv.








Indické děti v Adžmeru. Děti v Indii se velice rády fotí. Chodí ve skupinách ze školy (většinou v uniformních oblečeních, aby se setřely rozdíly mezi kastami) a kdekoli se v jejich blízkosti zastavítea chcete fotit, hned vám, někdy až příliš ochotně, pózují.











Bůh Šiva. Zde ve zvláštním bronzovém vypodobení, bez jeho proslulého trojzubce. Kobry, které se točí kolem jeho kolen, však neomylně poukazují na jeho osobu.












Jemná a kaligraficky propracovaná výzdoba maharádžova paláce v radžastánském Adžmeru. Zde opět indický národní motiv páva, symbolu převtělování a nezničitelnosti života.











Architektura radžastánských paláců. Zde Adžmér. Obloučkovité klenby a oblouky, pavlače a výhledové výklenky s bohatým dolním zdobením, vše z kamene (pískovec).








Vnitřní výzdoba paláců. Pestrobarevné nástěnné obrazy z indické hinduistické mytologie je vítaným motivem pro výzdobu vnitřních bohatých místností paláců.







Udaipur - další důležité rádžpútské centrum v Radžastánu. Je centrem a následovníkem víceméně nejstarší rádžpútské říše zvané Mévarská, která ve svém panovnickém rodu trvá nepřetržitě již od konce 6.stol. Samotný Udajpur však byl založen až v 16.stol. r. 1560. Je to výstavné město na břehu jezera Pičola, uprostřed samého jezera jsou též palácové stavby, dnes s turistickými zařízeními (hotely, restaurace). Dnešní maharána (tradiční název místního maharádži) - potomek slavné mévarské dynastie - je stále ještě vlastníkem nádherných budov, kde pouští turisty a návštěvníky na prohlídku paláce, případně přímo k ubytování v luxusních hotelích. Kasírované peníze používá na charitativní (podpora nemocnic, ústavů) či sociální (vzdělání, ekologie) programy. Je dodnes místními obyvately velice ctěn. Na snímku vodní palác na jezeru Pičola, v pozadí hřeben pohoří Araválí.




Venkovské práce nedaleko Udaipuru, po cestě směrem ke Kumbalgarhu. Na snímku čerpání zavlažující vody pro venkovská pole.







Pevnost Kumbalgarh. Obrovská pevnost uprostřed pohoří Araválí, asi 80km severně od Udaipuru. Na snímku část masívního opevnění a několika hinduistických chrámů uprostřed pevnosti. Pevnost nechal zbudovat v 15.stol. mévárský vládce Kumbha, který se proslavil stavbou ještě několika desítek podobných, i když menších, pevností. Nebyla ve své historii nikdy dobyta, jen jedinkrát z Akbara Velikého , kterému se podařilo otrávit zdroj pitné vody pro pevnost. Při pohledu na obrovskou rozlohu opevněného prostoru, jímá člověka úžes nad asijskou zálibou v obrovských stavbách. Celý pahorek je obehnán asi 35 kilometrovou kyklopskou hradbou.



Ránakpur - džinistický chrám mezi Udaipurem a Kumbalgarhem.  Je to největší džinistický chrám v celé Indii, vystavěný po r. 1439, kdy  pozemek  džinistům daroval  již shora jemnovaný vládce Kumbhal. Džinisté zde vystavěli nádherný chrám obrovský rozlohou a jedinečný svou sochařskou a ornamentální výzdobou - viz dále. Vše je tesáno do bílého mramoru. Člověk si doslova připadá jako v pohádce.






Nádherný jemný reliéf nad vstupní předsíní na stropě. Bílý mramor je zde vystřídán růžovým, který nese krásný ornament, který působí přímo velice moderním dekorativním dojmem.








Překrásná kamenická výzdoba stropu nad hlavní "lodí" chrámu. Opět nesmírně propracovaná jemná ornamentika, střídaná postavami džinistických náboženských postav na zdobených konzolích.








Jeden ze 1444 sloupů v chrámu. Sloupový les uvnitř chrámu je opět mystickou součástí působivosti celé stavby. Jediné dva sloupy nejsou stejné, jak postavy, tak ornamenty, se sloup od sloupu originálně odlišují.













A zde mohutný "les" sloupů v jedné z mnoha "uliček" uprostřed posvátného komplexu. Zde je dobře vidět, že mistři kameníci si dávali záležet, aby každý sloup byl jedinečný.












Jedna z bočních "kaplí" obrovského mramorového prostoru.













A ještě jednou pohled na ústřední stropní mramorovou výzdobu chrámu. Nechce se věřit, že jemné a nesmírně složité figury a ornamenty  jsou vytesány z tvrdého mramoru.







V bezprostřední blízkosti obrovského chrámu jsou ještě menší džinistické svatyně s pečlivě pěstěným prostředím.










A zde již předposlední hisorické městské centrum, které jsme v Indii navštívili. Džaisamler - hrdé puštní rádžpútské město. Snímek je z malebných zákoutí starého města.








Ještě jednou staroměstské džajsamlerské zátiší. Život, jak už bylo řečeno výše, se v Indii odehrává na ulici. Proto je tak pestrý a vděčný na fotografování. Jen je škoda, že místní lidé se už naučili, že "za všechno se platí", tedy i za fotografování. Vyplatí se tím pádem teleobjektiv.




Hlavní náměstí v Džaisamleru s hlavním průčelím místního pevnostního maharádžovského paláce. Džajsamler se též nazývá "Zlaté město" a skutečně dává čest své přezdívce. Nádherné paláce, bohatě a úžasně jemně zdobené, provázejí každou procházku po starém městě uprostřed hradeb pevnosti. Na snímku je vidět, jak bohatá je kamenická práce na fasádách domů nejen těch prominentních. Žlutý pískovec, z kterého je víceméně postaveno celé staré město, dává tomuto centru města zvláštní "sluneční" atmosféru. Džaisamler byl založen r. 1156 ravalem (místní označení pro mahrádžu) Džaisalem. Džaisamler byl téměř v neustálém válečném stavu se sousedním Džodpurem a Bikánérém. Jeho válečné střety se staly příslovečnými. Město e nesmírně hrdé na své předky válečníky. Války měly svou zvláštní kulturu. Předem domluvené časy bojování byly údajně věrně dodržovány. A tak se vojáci, kteří se před několika okamžiky vzájemně nelítostně ohrožovali na životech, k večeru společně shromažďovali ke hře, kdy se bavili, jakoby mezi nimi neexistovalo žádné vážnější nepřátelství.  Došlo-li k tomu, že  město již nebylo schopné se nadále bránit proti svému  dobyvateli, následovalo místní hrdé "džohar", což byla jakási  rituální hromadná sebevražda žen, dětí a starců před poslední zoufalou bitvou, ve které měli zemřít až do posledního všichni místní bojovníci. Předem však byla dohodnuta jakási smlouva s nepřítelem, která zajišťovala pokračování maharávalova (místní král) rodu. Právoplatný následník trůnu mohl v pokoji odejít do exilu, odkud se obyčejně později vracel, aby opět získal město svých předků.







Hradby citadely od městské dolní silnice.








Podnikli jsme dvoudenní výlet do místní pouště Thar na velbloudech. Na snímku pouštní rodina z místní vesnice, kterých je v poušti více. Cestujete-li po poušti, vždy když projíždíte v blízkosti lidských osad, při každé zastávce se kolem vás shromáždí množství především dětí, které kromě peněz a sladkostí po vás budou překvapivě žádat propisovačky. Zdá se, že zahraniční humanitární organizace se snaží v oblasti budovat školy, aby místní negramotné obyvatelstvo hlouběji začlenily do vyšších vrstev kulturního obyvatelstva.





Na takových velbloudech jsme se po celé dva dny pohybovali. Před místním taxíkem (velbloudem) jsou opět typicky shromážděny místní děti. Tak jako i všechny ostatní děti v Indii se i tyto velice rády fotí a ochotně pózují na všechny chtěné způsoby.










Radžastánský pouštní pastevec. V tomto konkrétním případě se však pouštní pastevec proměnil v malého turistického obchodníka s pivem. Sehnat v Indii pivo není vůbec jednoduché - pro celou zemi platí poměrně přísná prohobice alkoholu pro jeho velice destruktivní vliv na místní obyvatelstvo. Nicméně turisté si dokáží své cestovatelské večery těžko představit bez trochu oblažujícího moku. A tak i v této odlehlé oblasti můžete pivo sehnat, nicméně v tomto konkrétním případě samozřejmě předražené. 6 dcl nepříliš dobrého piva zde od tohoto pohádkového pastevce dostanete za 70-80 Kč (dvakrát tolik indických rupií).






Velbloudi, kteří se stali pro naše cestování pouští našimi věrnými společníky, jsou velice milá zvířata. Velice klidní, dobře ovladatelní, k cestování v sedle velice příjemní.








Klasický pohled na indické děti na venkově. Samozřejmě ty chudší. Žebrající dědi vás budou při návštěvě Indie nerozlučně provázet na všech místech. Proto je dobré mít s sebou neustále dostatečnou zásobu sladkostí nebo drobných mincí.







Pouštní rodina tří generací. Bohatě ozdobené rádžastánské ženy, stále ještě tradičně oblékané, děti již oblékané stylem  evropským.











Rádžastánská pouštní žena z venkova. Krásné pestré oblečení, bohaté ozdoby přes to, že lidé jsou zde převážně chudí. K tomu na snímku je žena z vesnice "nedotknutelných", tedy ze společensky nejnižší kasty. Zahraniční humanitární organizace se snaží tristní situaci těchto nábožensky odepsaných lidí zvrátit. Staví jim nové školy, nemocnice, posílá mezi ně vzdělávací a kulturní pracovníky, kteří se těmto lidem snaží všestranně pomoci.














Starší muž z vesnice nedotknutelných.









Pouštní muslimský řemeslník. Výroba keramiky a hrnčířství se zde odehrává stále ještě v podmínkách již po celá tisíciletí stejných. Hrnčířský kruh je stále poháněn výhradně ručně, vypalování keramiky je též výhradně přírodním palivem bez použití keramických pecí.









Opiový vítající obřad vesnické domácnosti. Ačkoli je požívání drog v  Indii  oficiálně zakázáno, není to zákaz nikterak působivý. Tak, jako i jiné zákony (doprava, obchod) je v Indii prodej drog za určitých podmínek zcela veřejný. V retauracích některých měst (především měst nábožensky posvátných) můžete zcela "oficiálně" dostat marihuanu i hašiš v cukrovinkách, v nápojích. Samotné opium se podává při návštěvě venkovských usedlostí, podobně jako naše "štamprle". Není to však nijak silná a tedy ani nebezpečná dávka.







Venkovská rádžastánská venkovská usedlost. Hlava rodina při poledním "rozjímání", zatímco ženy z domácnosti se točí kolem vaření a obsluhy hostů.








A naše poslední zastávka v Indii - Džodpuru. Zde brána do místního maharádžova paláce. Královský palác v Džodpuru je neobyčejně působivý, stojí na skalnatém příkrém ostrohu nad městem. Jeho jméno zní velice vznešeně "Meherengarh" a býval dříve rádžpútským palácem Mervárské říše v Radžastánu. Pevnost i směstem byla založena r.1459 maharádžou Rao Džodhem, který město pojmenoval po sobě. Pevnost s městem kontrolovala frekventovanou obchodní cestu do přístavních obchodních center v Gudžarátu. Velmi rychle z tohoto prestižního postavení bohatlo. Mughalští císařové se pokoušeli Džodhpur získat pod svou nadvládu, ale nikdy se jim to dokonale nepodařilo.








Obrovský bohatý palác je nádherně v interiéru vyzdobený, vznikal převážně v 16. stol. Až přílišná velkolepost, barevnost a bohatství až "přeplácané" výzdoby vás znovu a znovu ohromí v každém sále. Hra barevného světla pronikající přes pestré výplně oken, barevné keramické obložení stěn, pestrobarevné malby, stropy z tmavého santalového dřeva, vykládání barevnými a zrcadlovými sklíčky může někdy působit až trochu kýčovitě, nicméně má přesto své orientální kouzlo místní záliby v barevnosti a překypujícím bohatství.




Nádherné kamené zdobné mřížoví a architektonické prvky kolem okenní výzdoby již působí mnohem vytříbeněji. Vše je tesáno do kamene a opět člověka ohromí jemná titěrná výzdoba hlavně okenních výplní. Nenajdete zde dvě stejná mřížoví a precizní krása jejich vzorů opět udivuje. Zde záběr z nádvoří ženského paláce, kde se nalézal harém panovníka (obyčejně do deseti práoplatných manželek - princezny, dcery urozených otců - a i několik desítek konkubín, které nemusely pocházet ze šlechtických rodů, nicméně musely samozřejmě patřit do vyšších kast společenského systému).







V Džodpuru jsme měli to štěstí, že po našem příjezdu se večer odehrávalo ve městě hned několik svateb. Následující den (obr.) jsme na hradbách pevnosti potkávali novomanželské páry, které se zde fotografovaly a dokonce celkem ochotně se nechávaly fotit i turisty. Hinduistická svatba je záležitost velice radostná, provázená bohatými rituály. Snoubenci jsou přitom krásně oblečeni v tradičních svatebních šatech. Ženy výhradně v červeném sárí s bohatým zlatým a stříbrným vyšíváním, s mnohými náramky, náhrdelníky, kroužky a ozdobami na tváři; muži josu obyčejně v tmavém obleku s barevnou kravatou (patrně převzato od Britů), s červeným turbanem, bohatými náhrdelníky a zdobenou dýkou či mečem u pasu.







Rodina novomanželů. Uzavření manželství není dodnes v Indii ani tak záležitostí samotných snoubenců, jako spíše dohodou jejich rodičů, respektive otců. Dodnes se často stává, že mladí lidé se před svatbou vidí jen jedinkrát. Kolem manželství, které je dnes již převážně monogamní, se v samotném džodpurském paláci hovoří často. Místní maharádžové, jak bylo řečeno výše, mívali i několik desítek manželek. A jak byl donedávna svatý náboženský zvyk, zemřel-li manžel dříve, než jeho ženy, měly tyto "dobrovolně" vstoupit do plamenů na hranici, na níž bylo spalováno manželovo mrtvé tělo. Tomuto pro nás hrůznému obřadu se říká "sátí". Údajně, ačkoli je již od britské koloniální nadvlády oficiálně zakázáno, se vyskytuje někdy na venkově dodnes. V každém případě ještě v 70. letech minulého století k tomuto rituálu docházelo k všeobecnému zděšení okolního světa. Náboženské pozadí je následovné: Spálení těla zemřelého je poslední důležitou očistou pro posmrtné převtělení do vyššího stupně existence, případně do dokonalé spásy osvobození z koloběhu tíživého převtělování. A protože v Indii je žena zcela závislá na svém muži, jeho vstup do dalších dějin svého posmrtného života musel být provázen i jeho manželkou (manželkami). Kdyby tyto nevstoupily společně s nebožtíkem na hranici, byla by vážně ohrožena jejich posmrtná existence. Nejslavnější v této souvislosti jsou otisky dlaní manželek maharádži Mansinha z roku 1843, které tyto ubožačky nechaly na zdi pevnosti při opuštění hlavní přístupové brány paláce v pohřebním průvodu jejich manžela, který byl i jejich pohřební poslední cestou na věčnost. Nicméně co se počtu dobrovolně upálených vdov týče, je patrně "nejslavnější" smrt maharádži Adžítsinha, který zemřel roku 1731, a kterého na věčnost prostřednictvím dobrovolného upálení následovalo 64 žen (z nich osm právoplatných královen a 58 konkubín).




Džodpur - modré město. Zde je z nádherného výhledu z hradeb pevnosti krásně patrný původ této přezdívky. Domy jsou již od počátku často natírány vápnem, do kterého se však přidává mědný sulfát, který funguje jako dezinfekce proti plísním a zároveň proti drobnému hmyzu, který se rád usídluje v neošetřeném zdivu. Takže docela prozaický důvod, ačkoli se někdy prohlašuje, že modrá barva značí příbytky obyvatel z vyšších kast, aby se tak odlišily od sociálně podřadnějších lidí.







Večerní zapadající slunce nabízí krásné fotografické motivy (škoda jen, že to není zcela ostré). Muž v tadičním oděvu chudších lidí u veliké střílny v mohutných hradbách opevnění paláce.










A zde malá ukázka výtvarného umění rádžastánců. Tato krásná miniatura na tvrdém papíru byla namalována zcela nevzdělaným mladým mužem, který se tomuto umění nikde akademicky neučil. Alespoň jak sám vyprávěl, rád od malička kreslil, a tak se později věnoval obkreslování starých hindských miniatur a získal postupně v oboru jako samouk značnou zručnost. Barvy jsou neobyčejně zářivé, zdá se, že jsou na bázi kovových prášků.




A jsme opět zpět v Dillí, kde nám vyzbyl ještě jeden den k návštěvě několika krásných míst. Na obrázku hrobka mughalského místokrále Safdardžanga z let 1735-1774. Místokrál Safdadžang byl vládcem Avadhu za nadřízené vlády mughala Muhammadšáha (1719-1748). Je to víceméně poslední ze slavných mughalských hrobek v Dillí a v Agře. Je stavěna z červeného a žlutého pískovce s bělomramorovnou intarzií. Je krásná, ale na první pohled již postrádá oné starší eleganci hrobek Humajúna či Tadž Mahalu.





Prezidentský palác (Ráštrapati Bhavan) v Novém Dillí. Palác je dílem britského architekta Edwina Lutyense z let 1921-29. Lutyens byl pověřen architektonickým návrhem nového vládního centra, které se na rozhodnutí britského krále Jiřího V. stěhovalo z Kalkaty. Původně sídlo místokrále (koloniální období), dnes sídlo indického prezidenta. Velkolepá stavba měla být jakýmsi průsečíkem evropské imperiální architektury a stavebním umění indickým. Nicméně působí až příliš evropsky a zdálky se jen těžko odkrývají prvky stavebního umění Indie samotné. Před palácem se tyčí 145m vysoký "Džaipurský sloup", dar džaipurského maharádži, jehož vrchol zdobí veliká skleněná hvězda vyrůstající z bronzového lotosového květu.







Obrovská kovová brána vedoucí do hlavního areálu presidentského paláce je zdobena bronzovýmy znaky Indie. Historicky se jedná o hlavici několika sloupů krále Ašóky (269-232 př. Kr.), na kterých prostřednictvím slavnostních prohlášení nabádal své poddané k všeobecnému míru a úsilí o ušlechtilost. Nejznámější hlavice je dnes uchovávána v muzeu v Sarnáthu, je až obdivuhodně výbrně zachovalá a znázorňuje patrně obrovskou moc starověkého panovníka (čtyři lvi otočení do čtyř světových stran) a na podstavci zvířat kolo neustálého koloběhu života (Ašóka byl nadšeným buddhistou) a čtyři symbolická zvířata.









Brána Indie, postavená Lutyensem r. 1921 ve formě "vítězného oblouku", je postavená na paměť 90 000 padlých indických vojáků ve službách britského impéria za první světové války. Kromě toho je zde též 3 000 jmen padlých v indo-afghánské válce z r. 1919. Malý pomník za obloukem připomíná padlé z indo-pákistánské války z r. 1971.










A nakonec ještě několik soch z indického Národního muzea. Jsou většinou velice staré a znázorňují vytříbené umělecké nadání sochařů staré Indie. Žel je nedokážu již přesně popsat, tak tedy jen vždy několik poznámek, kdo je zde vlastně vyobrazen. Na tomto snímku je Buddha - nadpozemsky klidný a majestátný.












Toto nedokáži ani přibližně identifikovat, nicméně sochy připomínají zobrazování lidského těla v Indii kolem r. 1000.












Bronzová socha nějaké bohyně (snad Parvátí - manželka Šivy?). V každém případě též starobylý doklad sochařské vytříbené zručnosti indických umělců.















Bronzová krásná socha boha Šivy při svém slavném "kosmickém tanci". Šiva, dynamický bůh ničení, zániku a plodnosti, nového vznikání, zde tančí uprostřed kruhu z plamenných jazyků. Jeho tanec vyjadřuje neustálý koloběh života, umírání a znovuzrzení, a zahrnuje v sobě všechny vesmírné živly a síly, které tento koloběh života umožňují.












Bohyně Kálí. Kálí znamená v hindštině "černá" a bohyně dělá svému jménu opravdu čest. Brodí se v krvi a ostatcích zmasakrovaných nepřátel, ve svých početných rukou drží smrtonosné zbraně a uťaté hlavy poražených protivníků.















Opět socha ženského božstva. Snad bohyně matka Ganga?











A zde již poslední indické snímky při cestě k taxiku, který nás vezl na letiště ke zpáteční cestě. Pestrobarevný krámek v ulicích starého Dillí s ozdobnými indickými textiliemi.









A ... SBOHEM okouzlující Indie!
(většina místopisných informací je převzato z turistického průvodce Sever Indie od vydavatelství Rough Guides)