
A jsme již na Litvě - na obr. Kaunas se svou slavnou radnicí, zvanou
"Bílá Labuť". Kaunas vždy v dějinách Litvy platil jako symbol litevské
nezávislosti, dodnes má nejvyšší procento obyvatel Litevců. V jiných
městech je kromě Litevců i relativně veliké procento obyvatel tvořené
přistěhovalými Rusy. Město leží na soutoku Nemuny a Neris, v minulosti
bylo významným baltským říčním přístavem, který nějakou dobu dokonce
patřil do hanzovního spolku. Radnice uprostřed hlavního náměstí v
Kaunasu připomíná spíš kostel než politickou budovu. Dnešní stavba je
výsledkem rozsáhlé barokně-klasicistní přestavby původní gotické budovy
z let 1771-80. Hlavním architektem byl Čech, jistý Mateker(?) Vpravo v
pozadí barokně přestavěný, původně gotický, katedrální chrám, k němuž
přiléhá biskupská rezidence a kněžský seminář. S výstavbou katedrály
bylo započato již na konci 14. stol. za vlády velkoknížete Vitautase,
patrně nejslavnějšího litevského panovníka. Ten se rozhodujícím dílem
zapojil do polsko-litevského odporu proti Německým rytířům. V proslulé
bitvě u Grunvaldu (1410) byl s jeho pomocí Řád německých rytířů poražen
a tím zmařen poslední pokus řádu stát se v Pobaltí rozhodující
politickou mocí.

Tzv. Perkunasův dům. Gotický dům nedaleko hlavního náměstí sbohatě
zdobeným štítem do ulice. Dnes již není jisté, jakým účelům ve starých
dobách dům sloužil, nicméně objev (19. stol.) sochy pohanského boha
hromu Perkunase, dal jednak celému domu jméno, jednak doložil, že na
tomto místě byl v předkřesťanských dobách uctíván pohanský bůh bouře.

Kaunaský hrad - restaurované zříceniny. Starý hrad v Kaunasu leží na
nevysokém ostrohu v klínu soutoku Nemuny a Neris. Dříve účinná
nedobytná překážka pro rozpínající se Německé rytíře, dnes již jen
sporadické zbytky. Veliká pevnost podlehla zubu času a eroznímu
působení řeky Nemuny.

Slavný vodní hrad Trakai. Vystavěn otcem slavného knížete Litvy
Vytautase Velikého, Kestutisem. Vytautas zde pobýval jako na svém
hlavním sídle (začátek 15. stol.). Po dobytí a vyplenění Rusy v 2. pol.
17. stol., již nebyl nadále osídlen a opraven, takže musel na svou
novodobou proslulost, jako symbol národní hrdosti na slavné dějiny,
čekat až do 19. stol. Dnes k němu proudí davy turistů, snad nikdo, kdo
cestuje po Litvě, jej nevynechá. Jeho romantická poloha významě
napomáhá jeho oblíbenosti mezi návštěvníky. Dnes je v něm rozsáhlá
muzejní expozice s poučným obsahem, spravujícím o minulosti Litvy.Na
jeho velikém nádvoří se pořádají kulturní akce (koncerty).
Baltské jantary. Na obrázku z vilniuského muzea tohoto
"baltského zlata". Jantary vznikají poměrně složitým a dlouhotrvajícím
procesem proměny z původní starověké pryskyřice obrovských jehličnanů.
Ta se vlivem tlaku a ponoření na mořském dnu, zpevnila a ztrvanlivěla,
takže dnes je jantar považován za drahokam. Jantar je velice lehký, v
mořské vodě plave. Je ukryt na dně mělkých moří Baltu, vmíšen do
podloží, při prudkých bouřích bývá uvolňován a vyplavován na břehy
pobaltských republik. Je průsvitný až průhledný, jeho barva se pohybuje
od medově žlutohnědé ke žluté až smetanově bílé, či v opačném
případě až do tmavohnědé téměř k černé, vždy podle obsahu přimíšených
minerálů. Nejslavnější jantary mají uprostřed uvězněný prehistorický
hmyz (pavouci, komáři, mravenci, mouchy) či části tehdejších rostlin.

Katedrála ve Vilniusu, hlavním městě Litvy. Původně gotický kostel,
vystavěný Jogailem r. 1387. Dnešní podobu klasického řeckého chrámu
získala rozsáhlou přestavbou v letech 1798-1801 od litevského
architekta. Vpředu jsou umístěny sochy 4 evangelistů, jež ze stran
obklopují Abrahám a Mojžíš. Na bocích katedrály jsou sochy litevských
vládců a světců. Katedrála byla za sovětské okupace proměněna ve
výstavní a koncertní sál, r. 1988 byla navrácena katolické církvi,
které slouží dodnes jako hlavní kostel vilniuského biskupa. Za
katedrálou je rozsáhlé staveniště, kde se dnešní republika snaží věrně
rekonstruovat bývalé vládní paláce svého státu, které byly za Sovětů
proměněny v městský park.

Mindaugasův pomník na náměstí u katedrály. Mindaugas byl prvním
významným panovníkem Litvy, jako první z menších knížat sjednotil
litevské kmeny. Vládl mezi lety 1251-1263 a podařilo se mu
diplomatickým umem získat křesťanskou korunu. Nechal se předtím
pokřtít, nicméně později opět z diplomatických důvodů opět přestupuje k
pohanství. Nakonec je zavražděn litevskými knížaty, kteří nejsou
spokojeni s jeho politickým kličkováním. Přesto se do litevských dějin
zapsal jako první významný vládce velké Litvy.

Gediminasova věž na vilniuském hradě. Gediminas (1316-1361) - další
významný panovník Litvy, údajně nechal zbudovat tuto věž na pahorku nad
katedrálou, kde dnes stojí ruiny bývalého vilniuského hradu.
Gediminasovi se podařilo rozšířit litevské území do obrovských rozměrů.
Jeho moc za jeho vlády sahá až hluboko do Běloruska a Ukrainy.

Tzv. "gotické seskupení" z červených cihel uprostřed hostorického
Vilniusu. V popředí socha Adama Mickiewicze (1798-1855). Mickiewicz byl
polský národní básník, spisovatel a vlastenec. Jeho proslulé historické
romány Konrad Wallenrod (o boji Litevců proti Německému řádu křižáků) a
Pan Tadeusz (humorný román o polské nižší šlechtě z doby napoleonských
válek) jsou známé po celém světě jako mistrovské dílo romantismu.
Mickiewicz se narodil v dnešním Bělorusku, bývalé Litvě - Zaosie.
Básník studoval ve Vilniusu, učil jako profesor v Kaunasu, později byl
pro svou vlasteneckou činnost Rusy poslán do vyhnanství do Petrohradu a
na Krym, ještě později emigroval do francouzské Paříže, kde se věnoval
vlastenecké spisovatelské a buditelské činnosti.
"Gotický ensemble": vlevo průčelí kostela sv. Anny,
uprostřed v pozadí kostel sv. Bernardina (klášterní kostel kongregace
sv. Bern.), vpravo část zvonice kostela sv. Anny. Kostel sv. Anny platí
za nejdůležitější gotickou sakrální památku Litvy. Byl vystavěn z
červených cihel v letech 1495-1500 a jeho hlaní průčelí (obr.) je
hlavním gotickým příkladem pobaltské architektury a opravdu působí svým
dojmem originálně, jedinečně. Množství tvarů pálených cihel (uvádí se
min. 30 různých forem) též diváka udiví. Zvonice (zcela vpravo) byla
dostavěna až na začátku 19. stol. v novogotickém slohu. Kostel sv.
Bernardina (uprostřed vzadu) byl stavěn později na místě původního
dřevěného kostela z 15. stol. Kostel byl stavěn mezi lety 1501-1507 a
působí, ačkoli byl stavěn též v gotiském slohu a dokonce stejným
architektem (Michael Erkinger), mnohem strožejším dojmem. Tak byl i
koncipován, neboť původně patřil do městského opevněí a celá jeho zadní
vnější část tvořila součást hradeb. Ke kostelu přiléhá (vlevo zastíněno
kostelem sv. Anny) klášter kongregace sv. Bernardina. Mniši sem přišli
z Polska kolem roku 1460 a založili zde klášter, který byl do dnešní
podoby přestavěn o sto let později. Dnes je celý komplex domovem
Umělecké akademie.

Jeden z vilniuských kostelů, vystavěný v barokním slohu. Ve městě,
stejně jako v celé Litvě, se pilně staví i rekonstruuje. Dokladem toho
je též krásně opravený barokní kostel na obrázku. Uvnitř však je vše
ještě značně poničené, na restaurování se očividně stále ještě čeká a
pravděpodobně se též na tento počin vybírají peníze.

Zpět v katedrále. Na obr. sarkofág sv. Kazimíra, hlavního křesťanského
patrona Litvy. Celá krásná barokní kaple, kde je Kazimírův sarkofág
umístěn, byla vystavěna v letech 1624-1636. Je mistrovským dílem
litevského raného baroka. Svatý Kazimír byl vnukem Jogaila, žil v
letech 1458-1484. Proslavil se svou hlubokou zbožností, takže brzy po
své smrti byl lidem uctíván jako svatý. V r. 1602 byl prohlášen za
svatého a jeho křesťanský kult byl brzy hlavním litevským vlasteneckým
projevem křesťanů na Litvě.

Březový háj na Litvě. V celém Pobaltí je krajina stále ještě poměrně
zachovalá. Je to především díky malému průmyslu těchto zemí. Zároveň i
hustota a počet obyvatel je poměrně nízký (Litva 3,7 mil. ob., Lotyšsko
2,7 mil. ob., Estonsko 1,6 mil. ob., hustota obyvatel se pohybuje od 35
do 57 lidí na km čtvereční). V celém Pobaltí nenarazíte na žádné hory,
ani výraznější kopce. Většina území leží v nížinné rovině. Valná část
přírodních oblastí je zalesněna, často jsou zde sladkovodní jezera.

Litevská lidová sakrální
(náboženská) architektura je jedinečná. Je tvořena především řezbami
trpícího Krista (ukřižování, "Muž bolesti"), případně Panny Marie, opět
hlavně jako Matky bolestné. Na obr. jsou dvě řezbářské práce, které na
Litvě potkáte velice často: zbičovaný, trrním korunovaný Kristus - "Muž
bolesti", a bohatě zdobený kříž s různými vestavěnými postavami světců.