
Krakov - moderní ztvárnění krakovského draka na
pobřeží Visly pod Wawelem. Za ní je hluboká a rozsáhlá vápencová
jeskyně. Podle legendy zde sídlil drak, jehož bylo třeba přemoci před
založením města. Tohoto nelehkého úkolu se hrdinsky zhostil vůdce
západoslovanského kmene Vislanů Krak. Svým jménem pojmenoval i samotné
město, jehož se stal prvním knížetem - Krakov - Krakovo město.
Královna Hedvika, dcera Ludvíka I. z
Anjou, polského krále, řečená svatá. Tato panovnice, která nějaký ča ke
konci 14. stol. vládla Polsku, byla z politických důvodů v r. 1386
provdána za litevského knížete Jagella, který se po sňatku se zbožnou
polskou královnou věnoval christianizaci Litvy. Hedvika zemřela r. 1399
v pověsti svatosti. R. 1997 při návštěvě papeže Jana Pavla II. byla
prohlášena za svatou. Na obrázku mramorový sarkofág, zhotovený r. 1908
- krakovská katedrála. Opodál na zdi katedrály visí krucifix "černého
Krista", před kterým podle podání trávila královna Hedvika polská
dlouhé chvíle modlitby. Je uctívána jako patronka Polska.

Hlavní věž krakovské katedrály na Wavelu. V
katedrále jsou pochováni četní polští králové. Katedrála byla do dnešní
podoby vystavěna ve 14. stol polským králem Vladislavem Lokýtkem, od
této doby byli téměř všichni polští králové korunováni i pochováváni
právě zde. V 18. stol. ztratilo polsko svou samostatnost, od této doby
sloužila katedrála jako pohřebiště pro národní hrdiny a umělce.

Židovští věřící v ulicích starého Krakova.
Židovská čtvrť v Krakově byla světově známá svými dějinami a kulturním
životem. Ve 14. stol založil polský král Kazimír vlastní městečko
blízko Krakova, které pojmenoval Kazimieř, kde usídlil početné židovské
obyvatelstvo. Městečko později splynulo s Krakovem, jako jeho součást.
Za nacistické okupace bylo židovské obyvatelstvo téměř dokonale
vyvražděno, v moderní době byly alespoň nejdůležitější objekty
restaurovány.

Krakovský "rynek" - hlavní tržní náměstí.
Založeno jako střed kulturního, společenského a obchodního života
královského města již ve 13. stol., zůstalo centrem Krakova dodnes. Na
fotografii renesanční rozsáhlý dům s velikým podloubím, který dříve
sloužil jako soukenná tržnice (trh s látkami a textilními výrobky). Dům
byl postaven již ve 13. stol., přestavěn byl v 16. stol. po zničujícím
požáru. Dnes zde najdete malé bchůdky se suvenýry, kavárny a v poschodí
výstavní sály. Mohutná věž upomíná na bývalou gotickou radnici, po níž
zbyla pouze výstavná věž s barokním zakončením. Budova radnice byla
stržena v 19. stol.

Wadovice - rodný dům minulého papeže Jana Pavla II. Zde v poschodí
vpravo žila rodina Wojtylů, zde vyrůstal Karol W., který se později
stal knězem, krakovským biskupem a nakonec papežem. Dnes je celý byt v
poschodí přístupný pro poutníky i turisty, vstup je zdarma.

Socha Jana Pavla II. před farním kostelem ve Wadovicích. Zde byl malý
Karel pokřtěn, sem chodil na bohoslužby, tady ministroval. Kostel je
přímo naproti (přes ulici) domu Wojtylů.

Osvětim - nacistický vyhlazovací koncentrační tábor. V letech 1940
(započetí stavby) - 45 (leden - vstup sovětských vojsk) zde byla v
provozu hrůzná "továrna na smrt", ve které bylo plánovitě a s děsivou
důsledností zavražděno 2-4 milióny lidí. Především zde byli zabíjeni
Židé, kromě nich však také různě hendykepovaní lidé, političtí vězni,
váleční zajatci, Rómové. Dodnes celý obrovský areál dýchá bezohlednou
chladnou krutostí, kterou dokáže člověk ve své nenávisti a pýše
ďábelsky vymyslet, aby se zbavil nepříjemného konkurenta, či obtížného
společníka.

Spalovací pece na mrtvá těla povražděných (většinou smrtícím plynem
cyklónem B). Za pecmi kancelář, kde se zapisovala jména mrtvých a
spálených, ještě kousek vedle větší sklad na uhlí, jehož pomocí byla
mrtvá těla spalována, a rozsáhlá místnost před vstupem k pecím je
pověstná "sprchová hala", kde byli lidé hromadně vražděni plynem.

Mazurská jezera - severovýchod Polska s nádhernými velikými jezery, kde
stále ještě zachovalá příroda tvoří krásnou kulisu ke koupání. Dříve, v
době komunismu, poměrně hojně navštěvovaná rekreační oblast, dnes již
značně opuštěná (byli jsme tu v srpnu a turisty jsme potkávali mimo
větší města jen střídmě). Blízko této krásné přírodní oblasti je již
hranice Polska s Litvou.

A jsme již na Litvě - na obr. Kaunas se svou slavnou radnicí, zvanou
"Bílá Labuť". Kaunas vždy v dějinách Litvy platil jako symbol litevské
nezávislosti, dodnes má nejvyšší procento obyvatel Litevců. V jiných
městech je kromě Litevců i relativně veliké procento obyvatel tvořené
přistěhovalými Rusy. Město leží na soutoku Nemuny a Neris, v minulosti
bylo významným baltským říčním přístavem, který nějakou dobu dokonce
patřil do hanzovního spolku. Radnice uprostřed hlavního náměstí v
Kaunasu připomíná spíš kostel než politickou budovu. Dnešní stavba je
výsledkem rozsáhlé barokně-klasicistní přestavby původní gotické budovy
z let 1771-80. Hlavním architektem byl Čech, jistý Mateker(?) Vpravo v
pozadí barokně přestavěný, původně gotický, katedrální chrám, k němuž
přiléhá biskupská rezidence a kněžský seminář. S výstavbou katedrály
bylo započato již na konci 14. stol. za vlády velkoknížete Vitautase,
patrně nejslavnějšího litevského panovníka. Ten se rozhodujícím dílem
zapojil do polsko-litevského odporu proti Německým rytířům. V proslulé
bitvě u Grunvaldu (1410) byl s jeho pomocí Řád německých rytířů poražen
a tím zmařen poslední pokus řádu stát se v Pobaltí rozhodující
politickou mocí.

Tzv. Perkunasův dům. Gotický dům nedaleko hlavního náměstí sbohatě
zdobeným štítem do ulice. Dnes již není jisté, jakým účelům ve starých
dobách dům sloužil, nicméně objev (19. stol.) sochy pohanského boha
hromu Perkunase, dal jednak celému domu jméno, jednak doložil, že na
tomto místě byl v předkřesťanských dobách uctíván pohanský bůh bouře.

Kaunaský hrad - restaurované zříceniny. Starý hrad v Kaunasu leží na
nevysokém ostrohu v klínu soutoku Nemuny a Neris. Dříve účinná
nedobytná překážka pro rozpínající se Německé rytíře, dnes již jen
sporadické zbytky. Veliká pevnost podlehla zubu času a eroznímu
působení řeky Nemuny.

Slavný vodní hrad Trakai. Vystavěn otcem slavného knížete Litvy
Vytautase Velikého, Kestutisem. Vytautas zde pobýval jako na svém
hlavním sídle (začátek 15. stol.). Po dobytí a vyplenění Rusy v 2. pol.
17. stol., již nebyl nadále osídlen a opraven, takže musel na svou
novodobou proslulost, jako symbol národní hrdosti na slavné dějiny,
čekat až do 19. stol. Dnes k němu proudí davy turistů, snad nikdo, kdo
cestuje po Litvě, jej nevynechá. Jeho romantická poloha významě
napomáhá jeho oblíbenosti mezi návštěvníky. Dnes je v něm rozsáhlá
muzejní expozice s poučným obsahem, spravujícím o minulosti Litvy.Na
jeho velikém nádvoří se pořádají kulturní akce (koncerty).
Baltské jantary. Na obrázku z vilniuského muzea tohoto
"baltského zlata". Jantary vznikají poměrně složitým a dlouhotrvajícím
procesem proměny z původní starověké pryskyřice obrovských jehličnanů.
Ta se vlivem tlaku a ponoření na mořském dnu, zpevnila a ztrvanlivěla,
takže dnes je jantar považován za drahokam. Jantar je velice lehký, v
mořské vodě plave. Je ukryt na dně mělkých moří Baltu, vmíšen do
podloží, při prudkých bouřích bývá uvolňován a vyplavován na břehy
pobaltských republik. Je průsvitný až průhledný, jeho barva se pohybuje
od medově žlutohnědé ke žluté až smetanově bílé, či v opačném
případě až do tmavohnědé téměř k černé, vždy podle obsahu přimíšených
minerálů. Nejslavnější jantary mají uprostřed uvězněný prehistorický
hmyz (pavouci, komáři, mravenci, mouchy) či části tehdejších rostlin.

Katedrála ve Vilniusu, hlavním městě Litvy. Původně gotický kostel,
vystavěný Jogailem r. 1387. Dnešní podobu klasického řeckého chrámu
získala rozsáhlou přestavbou v letech 1798-1801 od litevského
architekta. Vpředu jsou umístěny sochy 4 evangelistů, jež ze stran
obklopují Abrahám a Mojžíš. Na bocích katedrály jsou sochy litevských
vládců a světců. Katedrála byla za sovětské okupace proměněna ve
výstavní a koncertní sál, r. 1988 byla navrácena katolické církvi,
které slouží dodnes jako hlavní kostel vilniuského biskupa. Za
katedrálou je rozsáhlé staveniště, kde se dnešní republika snaží věrně
rekonstruovat bývalé vládní paláce svého státu, které byly za Sovětů
proměněny v městský park.

Mindaugasův pomník na náměstí u katedrály. Mindaugas byl prvním
významným panovníkem Litvy, jako první z menších knížat sjednotil
litevské kmeny. Vládl mezi lety 1251-1263 a podařilo se mu
diplomatickým umem získat křesťanskou korunu. Nechal se předtím
pokřtít, nicméně později opět z diplomatických důvodů opět přestupuje k
pohanství. Nakonec je zavražděn litevskými knížaty, kteří nejsou
spokojeni s jeho politickým kličkováním. Přesto se do litevských dějin
zapsal jako první významný vládce velké Litvy.

Gediminasova věž na vilniuském hradě. Gediminas (1316-1361) - další
významný panovník Litvy, údajně nechal zbudovat tuto věž na pahorku nad
katedrálou, kde dnes stojí ruiny bývalého vilniuského hradu.
Gediminasovi se podařilo rozšířit litevské území do obrovských rozměrů.
Jeho moc za jeho vlády sahá až hluboko do Běloruska a Ukrainy.

Tzv. "gotické seskupení" z červených cihel uprostřed hostorického
Vilniusu. V popředí socha Adama Mickiewicze (1798-1855). Mickiewicz byl
polský národní básník, spisovatel a vlastenec. Jeho proslulé historické
romány Konrad Wallenrod (o boji Litevců proti Německému řádu křižáků) a
Pan Tadeusz (humorný román o polské nižší šlechtě z doby napoleonských
válek) jsou známé po celém světě jako mistrovské dílo romantismu.
Mickiewicz se narodil v dnešním Bělorusku, bývalé Litvě - Zaosie.
Básník studoval ve Vilniusu, učil jako profesor v Kaunasu, později byl
pro svou vlasteneckou činnost Rusy poslán do vyhnanství do Petrohradu a
na Krym, ještě později emigroval do francouzské Paříže, kde se věnoval
vlastenecké spisovatelské a buditelské činnosti.
"Gotický ensemble": vlevo průčelí kostela sv. Anny,
uprostřed v pozadí kostel sv. Bernardina (klášterní kostel kongregace
sv. Bern.), vpravo část zvonice kostela sv. Anny. Kostel sv. Anny platí
za nejdůležitější gotickou sakrální památku Litvy. Byl vystavěn z
červených cihel v letech 1495-1500 a jeho hlaní průčelí (obr.) je
hlavním gotickým příkladem pobaltské architektury a opravdu působí svým
dojmem originálně, jedinečně. Množství tvarů pálených cihel (uvádí se
min. 30 různých forem) též diváka udiví. Zvonice (zcela vpravo) byla
dostavěna až na začátku 19. stol. v novogotickém slohu. Kostel sv.
Bernardina (uprostřed vzadu) byl stavěn později na místě původního
dřevěného kostela z 15. stol. Kostel byl stavěn mezi lety 1501-1507 a
působí, ačkoli byl stavěn též v gotiském slohu a dokonce stejným
architektem (Michael Erkinger), mnohem strožejším dojmem. Tak byl i
koncipován, neboť původně patřil do městského opevněí a celá jeho zadní
vnější část tvořila součást hradeb. Ke kostelu přiléhá (vlevo zastíněno
kostelem sv. Anny) klášter kongregace sv. Bernardina. Mniši sem přišli
z Polska kolem roku 1460 a založili zde klášter, který byl do dnešní
podoby přestavěn o sto let později. Dnes je celý komplex domovem
Umělecké akademie.

Jeden z vilniuských kostelů, vystavěný v barokním slohu. Ve městě,
stejně jako v celé Litvě, se pilně staví i rekonstruuje. Dokladem toho
je též krásně opravený barokní kostel na obrázku. Uvnitř však je vše
ještě značně poničené, na restaurování se očividně stále ještě čeká a
pravděpodobně se též na tento počin vybírají peníze.

Zpět v katedrále. Na obr. sarkofág sv. Kazimíra, hlavního křesťanského
patrona Litvy. Celá krásná barokní kaple, kde je Kazimírův sarkofág
umístěn, byla vystavěna v letech 1624-1636. Je mistrovským dílem
litevského raného baroka. Svatý Kazimír byl vnukem Jogaila, žil v
letech 1458-1484. Proslavil se svou hlubokou zbožností, takže brzy po
své smrti byl lidem uctíván jako svatý. V r. 1602 byl prohlášen za
svatého a jeho křesťanský kult byl brzy hlavním litevským vlasteneckým
projevem křesťanů na Litvě.

Březový háj na Litvě. V celém Pobaltí je krajina stále ještě poměrně
zachovalá. Je to především díky malému průmyslu těchto zemí. Zároveň i
hustota a počet obyvatel je poměrně nízký (Litva 3,7 mil. ob., Lotyšsko
2,7 mil. ob., Estonsko 1,6 mil. ob., hustota obyvatel se pohybuje od 35
do 57 lidí na km čtvereční). V celém Pobaltí nenarazíte na žádné hory,
ani výraznější kopce. Většina území leží v nížinné rovině. Valná část
přírodních oblastí je zalesněna, často jsou zde sladkovodní jezera.

Litevská lidová sakrální
(náboženská) architektura je jedinečná. Je tvořena především řezbami
trpícího Krista (ukřižování, "Muž bolesti"), případně Panny Marie, opět
hlavně jako Matky bolestné. Na obr. jsou dvě řezbářské práce, které na
Litvě potkáte velice často: zbičovaný, trrním korunovaný Kristus - "Muž
bolesti", a bohatě zdobený kříž s různými vestavěnými postavami světců.

Zde celkový pohled na venkovskou
křesťanskou architekturu - dřevěná zvonice vesnického kostela, který
již na snímku není, a kolem dřevěné sloupy s křesťanskými motivy
převážně trpícího Krista.Vpravo pobaltská příroda s čápem - velice
častým průvodcem při putování zdejší krajinou. Čapí hnízda jsou zde
vidět takřka na každém kroku a i samotní ptáci člověka provázejí po
celý pobyt v místní krajině.

Ikškile - ruina prvního křesťanského kostela v Pobaltí. Dnes leží
uprostřed přehrady na řece Daugavě na malém ostrůvku. Zde r. 1186
nechal první misionářský biskup v Pobaltí Meinhard, který sem přišel
šířit křesťanství ze severu již křesťanského Německa. Zbudoval blízko
řeky, hlavní komunikační tepny Pobaltí, kamenný kostel a hrad. Dnes z
celé raně gotické stavby zbyly jen nepatrné zbytky. Nicméně pro dějiny
celého Pobaltí mají prvořadý význam: tvoří první kamenné stavby celého
území a jsou prvním svědkem začlenění Pobaltí do křesťanské Evropy.
Riga - hlavní město Lotyšska - na obr. katedrála Panny
Marie. Dóm (katedrála - biskupský centrální kostel) leží v centru Rigy
a je největším kostelem v celém Pobaltí. S jeho stavbou bylo započato
již r. 1211 za prvního významného biskupa v celém Pobaltí - Alberta.
Kostel byl v průběhu věků mnohokrát přestavován a upravován, nicméně
jeho části (presbytář a příčná loď, stejně jako kapitulní síň a křížová
chodba přilehlého kláštera) nesou ještě známky původní románské
architektury. Věž, která svými 90 metry vysoko ční nad ostatními
stavbami staré Rigy, již nese rysy pozdější (její střecha a špice
pocházejí z doby barokní - 2. pol. 18. stol.). Ještě na tomto místě
několik informací k biskupovi Albertovi, který má veliký význam pro
historické evropské formování Pobaltí. Biskup Meinhard, o němž byla řeč
výše, byl prvním křesťanským misionářem Pobaltí. Nicméně ani jemu, ani
jeho následovníku, biskupovi Bertholdovi, se nepodařilo vážněji
ovlivnit náboženské vyznání ani kulturu místních stále ještě pohanských
kmenů. Samotný Berthold padne v boji se vzbouřenými Balty. V té době
(r.1200) se podaří nově jmenovanému biskupovi Albertovi získat od
papeže oficiální povolení křížové výpravy do baltských zemí, která měla
údajně chránit malé skupiny křesťanů před násilným tlakem vzdorného
pohanského silnějšího okolí. R. 1201 se objevuje s 23 loďmi plně
obsazenými po zuby ozbrojenými křižáky v ústí řeky Daugavy (hlavní
komunikační vstup do Pobaltí). Obsadí obchodní osadu Rigu, kterou
mohutně opevní a ustanoví ji za centrum území i za centrum křesťanské
misie (tím pádem je považován za zakladatele
hlavního města Lotyšska). O rok později je
založen řád "Mečových rytířů" (též "Livoňský řád"), kterému je předána
od biskupa Alberta "péče" o šíření křesťanství do celé země. Mečovým
rytířům se podaří v krátké době podrobit si Livoňce i Lotyše a
zakládají pod dohledem biskupa Alberta tzv. "Livoňský duchovní stát".
Jeho centrem zůstává Riga. Zanedlouho však nastává napětí mezi biskupem
a jemu "podřízeným" řádem Mečových rytířů. Napětí pramení z mocenských
ambicí, které si nyní začínají klást i samotní, dosud biskupovi
podléhající, rytíři. Celý spor, jenž je provázen častými vojenskými
potyčkami, je urovnán papežem, který r. 1210 věnuje jednu třetinu
Livoňska jako léno livoňskému řádu Mečových rytířů. Poněkud násilná
christianizace pokračuje dále na severovýchod - mezi Estonce. Zde prosí
biskup o pomoc Dány, kteří mají svou vojenskou i kulturní silou pomoci
pokřesťanštit pohanské Estonce. Ti při této pomoci staví Dánové na
strategicky důležitém místě pevnost Reval (dnešní Tallin) a tak se
stávají zakladateli hlavního města Estonska. Křesťanské Livoňsko
(dnešní Lotyšsko a Estonsko - včetně ostrovů) je politicky rozděleno
pod vládu biskupa Alberta (Riga), Mečové rytíře (Cesis) a Dány. Litva
však díky své vojenské síle, kterou se nepodařilo zlomit ani Mečovým
rytířům, ani Německým křižákům, zůstává po celé tyto dobyvačné dějiny
samostatnou a nezávislou.
Dům Černohlavců, před ním socha Rolanda, oblíbeného
hrdiny z 8. stol. Dům Černohlavců byl stavěn jako společenské a
kulturní centrum, ve kterém se scházeli svobodní obchodníci, kteří měli
pro svůj spolek jako symbolického patrona křesťanského světce a
mučedníka z prvních století křesťanského letopočtu, který byl afrického
původu, tudíž znázorňován jako černoch. Dům je tvořen ze dvou
důležitých částí - jeho levá část začala být stavěna již ve 14. stol.,
dokončena do dnešní podoby byla až ve stol. 16. Část pravá je stavěna v
historizujícím slohu až na konci století 19. Dům sloužil pro setkávání
nejdříve svobodných kupců místních i přespolních, postupně se však
stával jakousi prestižní hospodou, kde se slavily rozverné svátky za
hojného pití a jídla. Proslavené byly tzv. masopustní soboty (sob. před
Popeleční středou), které vždy oplývaly množstvím dobrého alkoholického
pití i bohatého masitého jídla. Dům byl za 2. světové války značně
poničen, po válce za sovětské okupace byly trosky srovnány se zemí.
Zcela nově rekonstruovaný dům vyvstal doslova na "zelené louce" během 6
let mezi roky 1995-2001. Jeho slavnostní otevření proběhlo k 800.
výročí založení města. Dnes se poznenáhlu opět stává společenským a
zábavným centrem Rigy (jeho luxusní restaurace a kulturní sály -
koncerty, představení, výstavy).

Kostel sv. Petra se svou třístupňovou věží, která tvoří významnou
siluetu města. Stavba pochází ze 13. a 14. stol., kdy získala svou
nynější podobu. Vysoká tříposchoďová věž byla dostavována až v době
barokní. Dnešní věž byla podle starších plánů dostavěna až po 2.
světové válce, kdy byla celá Riga značně poničena. Měří 124 metrů, její
nejstarší předchůdce z r. 1491 měřila celých 137 m a platila za
nejvyšší kostelní věž v celé tehdejší Evropě.

Jezerní opevněná prehistorická osada na jezeře Araiši v přírodním
Národním parku Gauja. Osada, tvořená dřevěnými sruby, byla věrně
rekonstruována podle své podoby z 6.-8. stol. NIcméně její kořeny
vzniku sahají až do doby železné. Rekonstrukce byla možná díky
zachovalým zbytkům, uchovaných v bahnu jezera.

Césis (vyslovováno "čésis) - hlavní hrad řádu Livoňských rytířů
(Mečových bratří). Hrad byl od začátku 13. do poloviny 16. stol. sídlem
velmistra Livoňských rytířů. Během těchto 300 let byl neustále
rozšiřován, takže dnes jeho ruiny zabírají úctyhodnou rozlohu. V 2.
pol. 16. stol. byl dobyt a poničen Švédy, ještě citelnější ránu zažil
od Rusů na začátku 18. stol. Dnes se, jak prostředky dovolují, pomalu
restauruje.

Písečný břeh jezera Peipsi (u nás spíše známé pod ruským jménem Čudské
jez.) již na území Estonska. Obrovské jezero - asi 140km dlouhé a až
50km široké - se umísťuje na 4. místě největších jezer v Evropě. Jak je
patrné i z obr., je velice mělké - průměrná hloubka nedosahuje ani 8
metrů. Jezero je napájeno kolem 30 řekami a potoky, vytéká z něho však
pouze jediná řeka - Narva. Prostředkem jezera probíhá hranice s Ruskem,
která pak pokračuje korytem řeky Narvy.

Klášter Puehtitsa. Klášter (viz obrázky dole) byl vystavěn v letech
1891-92 založen a vystavěn místním ruským guvernérem, který jej již
tahdy zamýšlel jako důležité kulturní centrum rusifikace Estonska.
Klášter je zasvěcen tajemství Zesnutí Panny Marie (a tím též jejímu
nanebevzetí) a je obýván ruskými pravoslavnými jeptiškami. Jako jeden z
mála přetrval nepřerušeně i sovětskou komunistickou protináboženskou
politiku. Je tedy dodnes funkční a je možné se v něm i na čas ubytovat,
ovšem za předpokladu, že jste věřící a jste ochotni se podílet na
náboženském chodu celého komplexu. Na obr. freska z vchodového
průjezdu, která názorně vypráví o zázračných začátcích posvátného místa.

Vnitřek klášterního kostela s
nádherným, bohatě zdobeným ikonostázem. A vedle jeho vnější podoba ve
stylu "Jaroslavské ruské školy" 17. století.

A ještě jeden pohled na klášterní
kostel. V popředí (před kostelem) hlavní obytná budova kláštera a úplně
vepředu obrovská homole palivového dříví - zásoba na zimní vytápění
celého kláštera. Vpravo je pak "Zázračný pramen", ze kterého rozdává
dobrou pitnou vodu klášterní pomocník. Kousek vedle (již mimo obr.) je
ještě bouda s větší vanovou nádrží, kde je možno se celý do vody
ponořit s vírou, že přímluva Panny Marie, které je pramen zasvěcen,
získá věřícímu uzdravení z jeho neduhů.
Narva. Řeka a estonská Heřmanova pevnost (v zádech
mimo obr.). Na obr. je ruská strany Narvy (hranice) s mohutnou pevností
Ivangorod. Pevnost na estonské straně měla pohnuté dějiny zvláště
od konce 13. stol., kdy zde začali stavět Dánové hrad na strategicky
významném místě jako kontrolní vojenské centrum ochrany hranic před
Novgorodským knížectvím. Dánové, kteří přišli do Pobaltí jako přivolaná
pomoc Livoňským rytířům, místo v polovině 14. stol. vyklidili a předali
do rukou řádovým rytířům. Ti založili za pevností město a obehnali jej
hradbou. V r. 1492 vybudoval car Ivan III. na druhém břehu řeky pevnost
Ivangorod (na obr.) jako symbol hranic své rozrůstající se říše a i
jako praktickou baštu ochrany svých západních hranic. Obě pevnosti se
staly ruskými na začátku 18. stol. a od té doby byla víceméně stále až
do 90. let 20. stol. v rukou Ruska či později Sovětského svazu. Za
války bylo město i pevnosti téměř dokonale zničeny, rekonstrukce
nastala až o mnoho později.

Veliká kovová socha Lenina na nádvoří hradu upomíná na dlouhou periodu
sovětské nadvlády. V celém Pobaltí je významná ruská menšina obyvatel
dodnes a tak pravděpodobně z politických důvodů zůstala socha stále na
významném místě.
Rakvere - středověký hrad řádových rytířů. Jeho
předchůdce byl bystavěn již v 1. pol. 13. stol. Dány, později předán do
vlastnictví Livoňského řádu, který zde vybudoval pevnostní konvent pro
řádové bratry. Hrad byl rozšířen a obehnán masívní zdí. Na začátku 17.
stol byl opuštěn a později se stal jakýmsi kamenolomem pro výstavbu
domů v přilehlé obci. Dnes jsou zde prohlídky (expozice mučících
středověkých nástrojů) a časté kulturní akce (představení, koncerty,
rauty).
Přírodní Národní park
Lahemaa. Místní, poměrně rozlehlá, přírodní rezervace byla založena již
r. 1971, čímž se zařadila na první místo oficiální přírodní rezervace v
tehdejším Sovětském Svazu. Tvoří střed severovýchodního pobřeží
Estonska u Baltského moře ve Finském zálivu. Jeho 4 různě veliké
poloostrovy (Juminda, Paerispea, Kaesmu, Vergi) tvoří jakésy "prsty"
vyčnívající do moře. Celá oblast je významná jak svým přírodním (flóra,
fauna), tak svým historickým významem (kulturní a archeologické
památky). Členité pobřeží (obr.) je lemováno různě velikými rulovými
valouny, rozházenými též v mělčinách moře při pobřeží.
Tallinn - hlavní město Estonska se svými téměř 500
tisíci obyvatel. Malebné, starobylé uličky nově opraveného historického
centra Tallinnu se štíhlou věží renezanční městské radnice v pozadí.
Tallinn byl původně městem založeným a vystavěným Dány, kteří ve 13. a
začátku 14. stol. vládli v severovýchodním Estonsku. Asi v polovině 14.
stol. byl předán spolu s jinými severními pobaltskými državami Dánů
Livoňskému rytířskému řádu, který město spravoval až do pol. 16. stol.,
kdy připadl jako následek "livoňské války" (se Švédy) Švédské koruně.
Tato doba (13-16. stol.) byla zvlášť příznivá pro rozvoj a bohatnutí
města. Město bylo důležitým členem hanzovního obchodně námořního
spolku, zaručovalo pro ostatní západnější Evropu obchodní a námořní
styk s východem - především se svým sousedem Novgorodem. Na začátku
stol. 18. byl Tallin dobyt carským Ruskem a od té doby až do konce 1.
světové války zůstal v ruském područí. Krátká epizoda samostatnosti
mezi dvěmi světovými válkami byla ukončena r. 1941 obsazením nacisty,
které bylo ke konci války vystřídáno okupací sovětskou, která skončila
až začátkem 90. let. Tallinn dělá svou atmosférou dojem západního
bohatého města, bylo v posledních letech velkoryse renovováno, pohybuje
se vněm množství zahraničních turistů.

Pouliční turistický ruch v Tallinnu. Ve městě narazíte na mnohé
restaurace, kavárny a společenské domy, které se snaží znovu uvést mezi
návštěvníky atmosféru starého renezančního života. Na snímku pouliční
obchůdek se sladkostmi s historicky oděnou obsluhou.
Dómský pahorek s ruským pravoslavným katedrálním
chrámem Alexandra Něvského. Svou velikostí předčící všechny ostatní
stavby na dómském hradním pahorku, s bohatým vnějším i vnitřním
zdobením, byla ortodoxní ruská katedrála vystavěna mezi lety 1894-1900
jako symbol ruské nadvlády a zároveň bezohledné rusifikace celého
města. Alexandr Něvski, jemuž je katedrála zasvěcena, byl významným
novgorodským knížetem a slavným vojenským vojeůdcem 13. stol. Porazil a
zhnal Švédy při dobývání Newy (dnešní Petrohrad) r. 1240 a o dva roky
později zničujícím vátězstvím nad řádem Německých rytířů na zamrzlé
hladině Čudského jezera, zajistil opuštění plánů řádu dobývat další
území v ruském vnitrozemí. V pravoslavné církvi je Alex. N. uctíván
jako svatý a v ruských dějinách platí za jednoho z nejslavnějších
hrdinů národa.

Opevnění hradu na dómském vrchu,
spolu se slavnou středověkou věží zvanou "Dlouhý Heřman" (vpravo). Věž
i opevnění byly povětšinou stavěno Livoňským řádem, který hrad již od
13. stol obýval, nicméně hradní křídlo u "Dlouhého Heřmana" ve své
dnešní podobě pochází až z konce století 15.

Historické centrum Tallinnu z
dómského pahorku. V pozadí vždy tallinský baltský přístav s kotvícími
loděmi, na levém obrázku siluetě města vévodí bílá štíhlá věž kostela
sv. Jana, vpravo mohutnější věž kostela sv. Michala.

Ruský vkus v prodávání suvenýrů se zajisté ani v Tallinnu nezapře.
Uvnitř obchůdků se suvenýry však naleznete veliké množství
různobarevných jantarových ozdob, panenky ve starých národních krojích,
keramiku a jiné výtvarné výrobky ztvárňující něco typicky tallinnského
či estonského. Suvenýry se však nezdají být laciným kýčem.

"Tlustá Markéta" - mohutná bašta střežící přístavní bránu. Tato
pověstná opevněná věž byla postavena v pozdněgotickém slohu mezi
lety 1518-29. Dnes je čtyřposchoďový interiér domovem muzea námořní
plavby.

Tallinnské domovní dveře a portály. Vděčným
fotografickým objektem v tallinnském starém městě jsou roztodivné
portály a domovní dveře. Jejich rozmanitost, barevnost, různorodost
zaujmou každého návštěvníka. Svým stylovým a precizním ztvárněním
uvádějí člověka do různých epoch dějin města. Zde jen několik z nich.

Hrdá štíhlá věž pozdněgotické tallinnské radnice. Tallinnská radnice
vévodí hlavnímu náměstí v historickém centru města. Byla vystavěna
během let 1402-04 a dodnes se jedinečně zachoval její původní ráz.
Štíhlá osmiboká věž byla korunována raněbarokní střechou z 1. pol. 17.
stol. a na svém vrcholu nese plechovou figuru "Starého Tomáše" -
městského středověkého služebníka, ktarý se stal v tomto svém
ztvárněním jakýmsi symbolem celé estonské metropole.
A zde jsme již na velikém baltském (pod Estonsko
patřícím) ostrově Saaremaa. Na těchto dvou obrázcích je interiér
gotického biskupského hradu v Kuressaare, hlavním městě celého ostrova.
Biskupský hrad byl vystavěn v polovině 14. stol. a je dodnes téměř
dokonale zachovalý ve své středověké podobě. Strohost a zároveň prostá
elegance chodeb i místností dýchne na každého návštěvníka atmosférou
středověké duchovní křesťanské slávy tehdejšího Pobaltí.
Meteoritový kráter v Kaali (ostrov Saaremaa). Hlavní
přírodní anomálie ostrova leží nedaleko od hl. města Kuressaare. Na
pohled dokonalé kruhovité jezírko je pozůstatkem po prudkém dopadu
meteoritu (hmotnost kolem 80 tun, rychlost dopadu kolem 20km/hod),
který ostrov zasáhl kolem r. 1500 př. Kr. Dnes tvoří místo chráněné
přírodní pásmo a zároveň romantické zákoutí ostrova.
Stará románská křtitelnice (patrně již ze 13. stol.) v
kostele ve vesnici Karja.


Vnější vzhled a vnitřní bohatá (na svou dobu) kamenná sochařská výzdoba
jednoho z prvních křesťanských svatyní v Pobaltí, která se věrně
dochovala až do dnešních dnů. Vlevo nahoře, stejně jako dolní obrázky z
vnitřní výzdoby a vnějšího, do zdi kostela zasazeného kamenného reliéfu
ukřižování Krista, je ze středověkého kostela v Karji. Pravý obr.
kostelního průčelí je z jiného, stejně starého kostela na ostrově. Na
kamenném reliéfu vpravo dole je nak Kristovým křížem stylizovaný kříž
Mečových rytířů, spolu s hvězdou jako symbolem pro Pannu Marii (zcela
nahoře ).


Větrné mlýny v Angle, dole skanzenově opravený domek jako ukázka
původních historických stavení na ostrově. Dřevěné větrné mlýny různého
typu (dánský, holandský) pocházejí převážně z 19. stol. Angla, kde jsou
dnes mlýny skanzenově vystaveny, je velice větrným místem. Mlýny
poháněné větrem zde byly již v 18. stol., lidé z celého ostrova sem
přinášeli své obilné výnosy, aby zde byly vymlety na pečivovou mouku.

Zámek v Jelgavě - zpět v Lotyšsku.
Barokní zámek byl v několiká po sobě následujících etapách vystavěn
jako sídlo Arnošta Jana Birona. Stojí na místě, kde stál dříve
středověký hrad řádových Livoňských rytířů a později renezanšní zámek
pro vévody Kurska, kteří byli politickými potomky Livoňského rytířského
řádu. Dnes je v zámku sídlo vysoké zemědělské školy, nicméně se zde v
přízemí vystavují rakve bývalých vévodů Kurska (pobřeží Lotyšska a
Litvy), jejichž prvním členem byl Gotthard Kettler (+1569) - poslední
velmistr Livoňského řádu a později první vévoda Kurska.

Križiu kalnas - "Hora
křížů" - litevský symbolický výraz svobody a náboženského přesvědčení.
Tradice křesťanského poutního místa sahá až hluboko do středověku (13.
stol.), nicméně jeho aktuální důležitost se obrací především k době
nedávné, do období sovětské okupace. Sovětští komunisté se snažili ve
svém protináboženském boji místo likvidovat (především ve dvou letech:
1961 a 1975) tím, že odstranili kříže, které na místo přinášejí zbožní
věřící. Nicméně vždy bezprostředně po tomto pokusu místo zbavit
náboženskéh rázu, byly bzprostředně stovky nových křížů Litevci na
místo jako náhrada za zničené opět přineseny. Hora křížů je nedaleko
města Šiauliai. U tohoto města byla Litevci r. 1236 poražena vojska
Mečových rytířů, což bylo pro řádové rytíře podnětem ke spojenectví se
silnějším řádem Německých rytířů. Němečtí rytíři byli definitivně
zbaveni své hegemoniální moci v Pobaltí r. 1410, kdy podlehli u
Grunwaldu (Tannenberg) /severní Polsko/ spojeným jednotkám Litevců a
Poláků.

Františkánský klášter z 90 let hned
za horou křížů, vpravo mramorový podstavec pro veliká kříž, který zde
byl umístěn na památku návštěvy papeže Jana Pavla II. v r. 1993. Oba
obrázky mají vnitřní souvislost - papež po své návštěvě Litvy inicioval
založení a výstavbu františkánského kláštera právě u Hory křížů, jako
výraz neustálé modlitby za smíření a křesťanskou jednotu evropských
národů - právě ve stínu Kristova kříže.
Kastytis
a Juraté. Jsme již v Palanze - lázeňském a rekreačním přímořském městě
nedaleko od začátku Kurské Kosy. Stará litevská báje vypráví o mýtickém
příběhu lásky mezi mořskou bohyní Juraté a lidským rybářem Kastytisem.
Božskému otci Juraté - Perkunasovi - se nesmělo nic o této romantické
lásce donést, vždyť přece se vůbec nehodí aby se božstvo zranitelně
zamilovalo do člověka. A tak se náš milenecký pár musel stýkat zcela
tajně - v podmořském paláci bohyně Juraté, který byl celý vybudován z
nádherných jantarů. Jak však tomu už tak bývá v mileneckých příbězích,
nakonec se před božským otcem jejich vztah neutajil. Rozzlobený
Perkunas uhodil bleskem do jantarového mořského paláce, ve kterém se
ukrýval Kastytis. Milenec jeho dcery byl zabit, ale i celý nádherný
zámek byl roztříštěn na nespočetné úlomky nádherného mořského kamene
(jantaru), z něhož byl palác vystavěn. Od té doby moře stále znovu
vyvrhuje, hlavně za prudkých bouří, na břeh celé kusy jantarového
mořského paláce bohyně Juraté. Sama bohyně pro smrt svého milence
dodnes hořce prolévá bohaté slzy, které se vzápětí též proměňují v malé
oblé jantary. Krásný poetický příběh o původu "baltského zlata".

Pohanská kněžka Biruté. Blízko dlouhé písčité pláže v Palanze narazíte
na 20m vysoký dunový kopec, na jehož úpatí stojí moderní dřevěná socha
ženy. Je to Biruté, podle ní je též pojmenován kopec a s její osobou se
pojí zajímavá pověst. Biruté byla pohanskou kněžkou, která svým věrným
pannenstvím uctívala své zasvěcení bohům a měla i s ostatními družkami
na starost péči o nikdy nehasnoucí posvátný oheň právě na tomto
vyvýšeném místě v dnešní Palanze. Jednou sem však zavítal litevský
kníže Kestutis, syn slavného Gediminase. Biruté ho svou krásou natolik
okouzlila, že se rozhodl překročit všechny posvátné zákonitosti a
pannenskou kněžku unesl. Ta se mu nakonec na jeho hradě v Trakai
podvolila a měli pak spolu několik dětí. Prvorozený byl nejslavnější
litevský kníže a vojevůdce Vytautas. Po manželově smrti se Biruté
vrátila na posvátný pahorek a svůj život pak dožila jako věrná
služebnice starým posvátným zvykům. Dodnes je mezi Litevci tato žena
symbolem věrnosti a vlastenectví.


Zámek místní šlechtické rodiny Tiškevičiusů, který ačkoli byl vystavěn
až kolem r. 1900, působí renesančním dojmem. Byl opravdu vystavěn v
neorenezančním slohu. Dnes hostí nejslavnější muzeum jantarů. Samotná
rodina byla vášnivým sběratelem jantarů. Jejich rozsáhlá sbírka byla o
po jejich vyvlastnění dále rozšiřována a od 60. let zde bylo zřízeno
Muzeum jantarů. Dnes je zde uchováváno kolem 25 tisíc kusů tohoto
vzácného drahokamu. Nejkrásnější jantary jsou vystavovány, částečně i
zlatnické výrobky tvořené z jantarů. V rámci výstavy je i suterénní
exkluzívní prodejna drahokamů a šperků z jantarů. Kolem krásný rozsáhlý
botanicky bohatý park.

Baltské plážové pobřeží v Palanze. Voda je však, ačkoli je srpen,
velice studená. Plavat se v ní dá jen opravdu pro otužilé. Většina lidí
se ve vodě jen krátce omočí, či zůstanou u osvěžujícího brouzdání
studenou vodou.

Nida - nejslavnější osada na Kurské
Kose (Kuronianský výběžek), blízko hranice s ruskou enklávou
Kaliningradu. Kurská kosa vznikala již před více tisíci lety, jako
písečná naplavenina, která se poznenáhlu uzavírala nad celým zdejším
pobřežím. Dnes tvoří jakýsi celistvý obloukovitý závěr nad
severozápadním pobaltským pobřežím. Je 98 km dlouhá a od 380m do 2,8km
široká. V Nidě je jedna z přírodních významných anomálií Evropy. Zde je
totiž největší evropská písečná duna (obr.).


Rekreační chata a portrétní
fotografie proslulého německého spisovatele Thomase Manna na okraji
Nidy. V tomto domě ztrávil umělec 2 letní období v letech 1930-32 a pracoval zde na
svém slavném románu Josef a jeho bratři.

Velká duna v Nidě (v pozadí). Krásná
krajina kolem (i obr. vpravo) objasňuje, proč tolik významných lidí a
umělců právě zde
hledali odpočinek, duševní povznesení či inspiraci pro svou tvorbu.

Juodkrante - "Černé místo" - pevnině
nejbližší osada, po Nidě 2. největší sídliště na Kurské Kose. V
polovině 19. stol. se místo stalo na zálkadě objevu velikého ložiska
jantarů, důležitým těžebním centerem tohoto drahokamu. Od r. 1860 do r.
1900 zde bylo vytěženo celých 95 tun jantaru. Po vyčerpání ložiska se
osada opět vrátila ke svému rybářskému zaměření.
Turisticky nejzajímavější je však dnes jakási "čarodějnická stezka",
vedoucí obloukem přes písčitou zalesněnou dunu nad městečkem. Zde jsou
ze dřeva vyřezány různé pohádkové a bájné bytosti - především čerti,
skřítci a čarodějnice. Je to jakási přírodní výstava litevského
řezbářského umění, které je v celé Litvě dodnes velice pěstěné.

Hnězdno
- historické a náboženské centrum starého Polska. Na obr. hnězdenská
katedrála, kde jsou pochovány domělé ostatky sv. Vojtěcha. Hnězdno bylo
od počátku polského státu hlavním městem Poláků. K jeho založení se
váže zajímavá legenda, která vypráví o kmenovém vůdci Polanů Lechovi,
který zde měl nalézt hnízdo bílého orla a na základě tohoto nálezu zde
založil hlavní osadu pro usazení svého kmene. Archeologicky je
zde
prokázané slovanské osídlení již v 8. stol. na Lechově vrchu. Od 10.
stol. je místo politickým centrem celé široké oblasti. Proslulost však
získalo až
návštěvou pražského biskupa Vojtěcha. Ten se zde zdržoval nějaký čas
před misijní cestou mezi pohanské Prusy, tehdy žijící na severu
dnešního Polska. Vojtěch zde byl zabit a jeho ostatky byly následně
přeneseny jako posvátné (Vojtěch - křesťanský mučedník) do Hnězdna. To
se stalo r. 997. Od té doby Hnězdno i polský stát nabývaly na významu.
Zde však pohnuté dějiny města nekončí. R. 1038 sem podnikl jakousi
zbožnou loupeživou výpravu český kníže Břetislav, který se chtěl
především zmocnit vzácných ostatků svatého mučedníka. To se mu, podle
jeho mínění, podařilo, a tak jsou dnes ostatky sv. Vojtěcha paradoxně
na dvou místech: v Hnězdně (stříbrný sarkofág dole) a v Praze
(katedrála sv. Víta). V každém případě se stal Vojtěch víceméně
nejdůležitější státotvornou osobností polského státu. Kníže Boleslav
Chrabrý jej prohlásil za hlavního národního patrona a Poláci se dodnes
hlásí ke sv. Vojtěchovi jako k hlavní misijní osobnosti, která jim
přineslo křesťanství.
