Zámek v Jelgavě - zpět v Lotyšsku. Barokní zámek byl v několiká po sobě následujících etapách vystavěn jako sídlo Arnošta Jana Birona. Stojí na místě, kde stál dříve středověký hrad řádových Livoňských rytířů a později renezanšní zámek pro vévody Kurska, kteří byli politickými potomky Livoňského rytířského řádu. Dnes je v zámku sídlo vysoké zemědělské školy, nicméně se zde v přízemí vystavují rakve bývalých vévodů Kurska (pobřeží Lotyšska a Litvy), jejichž prvním členem byl Gotthard Kettler (+1569) - poslední velmistr Livoňského řádu a později první vévoda Kurska.

       

Križiu kalnas - "Hora křížů" - litevský symbolický výraz svobody a náboženského přesvědčení. Tradice křesťanského poutního místa sahá až hluboko do středověku (13. stol.), nicméně jeho aktuální důležitost se obrací především k době nedávné, do období sovětské okupace. Sovětští komunisté se snažili ve svém protináboženském boji místo likvidovat (především ve dvou letech: 1961 a 1975) tím, že odstranili kříže, které na místo přinášejí zbožní věřící. Nicméně vždy bezprostředně po tomto pokusu místo zbavit náboženskéh rázu, byly bzprostředně stovky nových křížů Litevci na místo jako náhrada za zničené opět přineseny. Hora křížů je nedaleko města Šiauliai. U tohoto města byla Litevci r. 1236 poražena vojska Mečových rytířů, což bylo pro řádové rytíře podnětem ke spojenectví se silnějším řádem Německých rytířů. Němečtí rytíři byli definitivně zbaveni své hegemoniální moci v Pobaltí r. 1410, kdy podlehli u Grunwaldu (Tannenberg) /severní Polsko/ spojeným jednotkám Litevců a Poláků.

       
Františkánský klášter z 90 let hned za horou křížů, vpravo mramorový podstavec pro veliká kříž, který zde byl umístěn na památku návštěvy papeže Jana Pavla II. v r. 1993. Oba obrázky mají vnitřní souvislost - papež po své návštěvě Litvy inicioval založení a výstavbu františkánského kláštera právě u Hory křížů, jako výraz neustálé modlitby za smíření a křesťanskou jednotu evropských národů - právě ve stínu Kristova kříže.

Kastytis a Juraté. Jsme již v Palanze - lázeňském a rekreačním přímořském městě nedaleko od začátku Kurské Kosy. Stará litevská báje vypráví o mýtickém příběhu lásky mezi mořskou bohyní Juraté a lidským rybářem Kastytisem. Božskému otci Juraté - Perkunasovi - se nesmělo nic o této romantické lásce donést, vždyť přece se vůbec nehodí aby se božstvo zranitelně zamilovalo do člověka. A tak se náš milenecký pár musel stýkat zcela tajně - v podmořském paláci bohyně Juraté, který byl celý vybudován z nádherných jantarů. Jak však tomu už tak bývá v mileneckých příbězích, nakonec se před božským otcem jejich vztah neutajil. Rozzlobený Perkunas uhodil bleskem do jantarového mořského paláce, ve kterém se ukrýval Kastytis. Milenec jeho dcery byl zabit, ale i celý nádherný zámek byl roztříštěn na nespočetné úlomky nádherného mořského kamene (jantaru), z něhož byl palác vystavěn. Od té doby moře stále znovu vyvrhuje, hlavně za prudkých bouří, na břeh celé kusy jantarového mořského paláce bohyně Juraté. Sama bohyně pro smrt svého milence dodnes hořce prolévá bohaté slzy, které se vzápětí též proměňují v malé oblé jantary. Krásný poetický příběh o původu "baltského zlata".


Pohanská kněžka Biruté. Blízko dlouhé písčité pláže v Palanze narazíte na 20m vysoký dunový kopec, na jehož úpatí stojí moderní dřevěná socha ženy. Je to Biruté, podle ní je též pojmenován kopec a s její osobou se pojí zajímavá pověst. Biruté byla pohanskou kněžkou, která svým věrným pannenstvím uctívala své zasvěcení bohům a měla i s ostatními družkami na starost péči o nikdy nehasnoucí posvátný oheň právě na tomto vyvýšeném místě v dnešní Palanze. Jednou sem však zavítal litevský kníže Kestutis, syn slavného Gediminase. Biruté ho svou krásou natolik okouzlila, že se rozhodl překročit všechny posvátné zákonitosti a pannenskou kněžku unesl. Ta se mu nakonec na jeho hradě v Trakai podvolila a měli pak spolu několik dětí. Prvorozený byl nejslavnější litevský kníže a vojevůdce Vytautas. Po manželově smrti se Biruté vrátila na posvátný pahorek a svůj život pak dožila jako věrná služebnice starým posvátným zvykům. Dodnes je mezi Litevci tato žena symbolem věrnosti a vlastenectví.





       



Zámek místní šlechtické rodiny Tiškevičiusů, který ačkoli byl vystavěn až kolem r. 1900, působí renesančním dojmem. Byl opravdu vystavěn v neorenezančním slohu. Dnes hostí nejslavnější muzeum jantarů. Samotná rodina byla vášnivým sběratelem jantarů. Jejich rozsáhlá sbírka byla o po jejich vyvlastnění dále rozšiřována a od 60. let zde bylo zřízeno Muzeum jantarů. Dnes je zde uchováváno kolem 25 tisíc kusů tohoto vzácného drahokamu. Nejkrásnější jantary jsou vystavovány, částečně i zlatnické výrobky tvořené z jantarů. V rámci výstavy je i suterénní exkluzívní prodejna drahokamů a šperků z jantarů. Kolem krásný rozsáhlý botanicky bohatý park.





Baltské plážové pobřeží v Palanze. Voda je však, ačkoli je srpen, velice studená. Plavat se v ní dá jen opravdu pro otužilé. Většina lidí se ve vodě jen krátce omočí, či zůstanou u osvěžujícího brouzdání studenou vodou.





       
Nida - nejslavnější osada na Kurské Kose (Kuronianský výběžek), blízko hranice s ruskou enklávou Kaliningradu. Kurská kosa vznikala již před více tisíci lety, jako písečná naplavenina, která se poznenáhlu uzavírala nad celým zdejším pobřežím. Dnes tvoří jakýsi celistvý obloukovitý závěr nad severozápadním pobaltským pobřežím. Je 98 km dlouhá a od 380m do 2,8km široká. V Nidě je jedna z přírodních významných anomálií Evropy. Zde je totiž největší evropská písečná duna (obr.).


Rekreační chata a portrétní fotografie proslulého německého spisovatele Thomase Manna na okraji Nidy. V tomto domě ztrávil umělec 2 letní období v letech 1930-32 a pracoval zde na svém slavném románu Josef a jeho bratři.

   
Velká duna v Nidě (v pozadí). Krásná krajina kolem (i obr. vpravo) objasňuje, proč tolik významných lidí a umělců právě zde hledali odpočinek, duševní povznesení či inspiraci pro svou tvorbu.



Juodkrante - "Černé místo" - pevnině nejbližší osada, po Nidě 2. největší sídliště na Kurské Kose. V polovině 19. stol. se místo stalo na zálkadě objevu velikého ložiska jantarů, důležitým těžebním centerem tohoto drahokamu. Od r. 1860 do r. 1900 zde bylo vytěženo celých 95 tun jantaru. Po vyčerpání ložiska se osada opět vrátila ke svému rybářskému zaměření.
Turisticky nejzajímavější je však dnes jakási "čarodějnická stezka", vedoucí obloukem přes písčitou zalesněnou dunu nad městečkem. Zde jsou ze dřeva vyřezány různé pohádkové a bájné bytosti - především čerti, skřítci a čarodějnice. Je to jakási přírodní výstava litevského řezbářského umění, které je v celé Litvě dodnes velice pěstěné.

         

Hnězdno - historické a náboženské centrum starého Polska. Na obr. hnězdenská katedrála, kde jsou pochovány domělé ostatky sv. Vojtěcha. Hnězdno bylo od počátku polského státu hlavním městem Poláků. K jeho založení se váže zajímavá legenda, která vypráví o kmenovém vůdci Polanů Lechovi, který zde měl nalézt hnízdo bílého orla a na základě tohoto nálezu zde založil hlavní osadu pro  usazení svého kmene. Archeologicky je zde prokázané slovanské osídlení již v 8. stol. na Lechově vrchu. Od 10. stol. je místo politickým centrem celé široké oblasti. Proslulost však získalo až návštěvou pražského biskupa Vojtěcha. Ten se zde zdržoval nějaký čas před misijní cestou mezi pohanské Prusy, tehdy žijící na severu dnešního Polska. Vojtěch zde byl zabit a jeho ostatky byly následně přeneseny jako posvátné (Vojtěch - křesťanský mučedník) do Hnězdna. To se stalo r. 997. Od té doby Hnězdno i polský stát nabývaly na významu. Zde však pohnuté dějiny města nekončí. R. 1038 sem podnikl jakousi zbožnou loupeživou výpravu český kníže Břetislav, který se chtěl především zmocnit vzácných ostatků svatého mučedníka. To se mu, podle jeho mínění, podařilo, a tak jsou dnes ostatky sv. Vojtěcha paradoxně na dvou místech: v Hnězdně (stříbrný sarkofág dole) a v Praze (katedrála sv. Víta). V každém případě se stal Vojtěch víceméně nejdůležitější státotvornou osobností polského státu. Kníže Boleslav Chrabrý jej prohlásil za hlavního národního patrona a Poláci se dodnes hlásí ke sv. Vojtěchovi jako k hlavní misijní osobnosti, která jim přineslo křesťanství.