Ve
dnech 10.-22. září 2007 jsme se vydali autem na
Sardinii.
Projeli jsme jižním Německem,
Švýcarskem a
severní Itálií až do
přístavu Janova, kde
jsme se nalodili na trajekt, který nás během 12
hodin
dovezl do sardinského přístavu na
severozápadě
ostrova - Porto Torres. A tady začalo naše
objevování tohoto
nádherného ostrova.
Vydejte se snámi! Pro jednodušší a
rychlejší orientaci v následujících
stránkách a obrázcích -
následující rozcestník: Celá cesta
(pro silnější připojení); Sever ostrova (Costa
Smeralda); Východní pobřeží; Jih ostrova s
Cagliari; Západ ostrova.
Tady
jsme všichni společně na trajektu, který
nás přes
noc veze z Janova na Sardinii. Jako méně
solventní, ale
zároveň toužící po kontaktu s
širým
mořem, nespíme jako většina pasažérů v
kabinách, ale na plastových
polohovacích
lehátkách, které si
dáváme na
záď lodě, odkud je krásný rozhled na
moře.
Začátek plavby - to chce oslavit!
Ještě večerní pohled na janovský
přístav -
a pomalu vyrážíme.
A jsme v PortoTorres.
První zážitky na Sardinii nejsou zrovna
povzbuzující - při výjezdu z trajektu
jsme důkladně kontrolováni protidrogovou policií.
Musíme
všechno vybalit a do auta je vpuštěn
cvičený
pes. Samozřejmě se nic nenajde - ale policejní
výběr
zrovna nás z celého množství
jiných aut
nás trochu zaráží. Jedeme do centra a
na malou
snídani se usadíme u krásné
románské baziliky (obr.).
Následně
projíždíme značně průmyslovým
přístavem do
centra města, kde parkujeme v blízkosti
nádherné
románské baziliky, o níž ale v
průvodci
téměř nic nenajdeme. Je po ránu
zavřená a tak se
spokojíme s vnější
prohlídkou a pak si
dáme snídani se silnou kávou
(vlastní
zásoby).
Malebné
městečko Castelsardo, tedy "sardinský
hrad".
Leží na severním pobřeží Sardinie na
skalním ostrohu. Je sice nastaveno na turistický
ruch,
nicméně svou podmanivou ostrovní
atmosféru
malých sardinských městeček si stále
zachovává.
Pohled
na moře z
verandy jedné malé kavárny na
hlavním náměstí. V bludišti
úzkých uliček se dá potulovat v
příjemném stínu a zároveň
si
"popovídat" s místními
staršími
ženami,
které často
sedí ve vchodech do domů a pletou z mořského
rákosí hezké
košíky a
pestrobarevné mísy. Ty je možno zakoupit ne sice
za
lidové ceny, ale předražené též
myslím
nejsou. Na
vrcholu skály a
zároveň na nejvyšším bodě
celého
městečka se tyčí malý hrad, z jehož
nádvoří
je opět krásný výhled na moře s
městskou
zátokou.
O
kus dál, stále ještě na
severním
pobřeží ostrova, jsme zajeli se vykoupat na
příhodně
pojmenovanou pláž Costa Paradiso, tedy "Rajské
pobřeží".
Costa
Paradiso je jeden z nádherných úseků
Costy
Smeraldy ("Smaragdového pobřeží") na
severovýchodě
ostrova. Celé Smaragdové pobřeží je
přírodně velice rozmanité a
nabízí nespočet
možností krásného
koupání.
Voda je tu nádherně čistá a hraje barvami od
sklovitě
světle zelené po zářivě tmavě modrou. Koupat se
zde je
opravdu oblažujícím zážitkem.
Costa Paradiso je lemována rozeklanými skalisky,
mezi
kterými jsou čas od času přírodně
umístěny
klidné zátoky i písečné
pláže.
Ta nejnavštěvovanější
písečná
pláž je na tomto obrázku. Je druhá
polovina
září, tedy po letní sezóně,
takže i tato
atraktivní oáza koupání je
poloprázdná.
Ve večerním slunci se krásně
vyjímají
skaliska, vyčnívající jako siluety
dinosaurů z
mořské mělčiny.
A
tady ještě celkový pohled ze
zpáteční cesty
podél pobřeží. V pozadí je vidět
opačný
směr pobřežní cesty, na které je možno
najít
nespočet osamělých malebných zátok k
nerušenému koupání.
Zde zrovna jedna z nich ve večerním slunci.
Přístup je
sice kamenitý, ale klidné moře zaručuje
bezpečnost vstupu
do moře i výstupu z něj.
Skály
pobřeží mají obyčejně žlutooranžovou barvu a
zvláště ve večerním slunci
(obrázek) se
zabarvují do sytě oranžové, na
některých
místech až do okrově červené.
Ještě
jeden pohled na přírodní krásu
skalnatého a
přitom přívětivého pobřeží, s
kterým se s
Costa Paradiso loučíme. Vyrážíme
dál
podél severního pobřeží ostrova.
Santa
Teresa di Galluro. Malebné malé
přímořské
městečko, které leží na jednom z
nejsevernějších misů severní Sardinie.
Na
snímku opunciový "živý plot" u
silničky
vedoucí k moři.
Stará
obranná bašta na skalním ostrohu
nejsevernějšího pozemního
výběžku Gallury.
Moře je zde otevřeno směrem na sever, kde je možno vidět siluetu
nedaleké Korziky.
Opět rozmanité skalnaté pobřeží se
smaragdově
zelenomodrou vodou v odstínech podle hloubky moře. Jen s
tím rozdílem, že zde silněji fouká z
otevřeného moře.
Zde, i na předcházejícím
obrázku, je dobře
vidět na horizontu moře pobřeží
nedaléké Korziky,
z jejíž strany fouká silný
vítr. Tak
silný, že se nám do vody
příliš nechtělo.
Ve východní zátoce Gallury je
přístav, z
kterého vyplouvají lodě na Korziku (a opačně).
Moderní socha Panny Marie ze světlého
vápence
vévodí kromě bašty v pozadí
skalnímu
výběžku misu.
Z
plošiny u sochy je krásně vidět jižní
pobřeží blízké Korziky, kde se
kupí mračna,
z nichž máme trochu strach. Nicméně
neopodstatnělý. Po celých 14 dní
našeho
cestování jsme nezmokli a užívali jsme
si
převážně příjemného
slunečního počasí.
Ještě
poslední záběr skalnatého
pobřeží Gallury
se smaragdovým mělkým mořem a s městečkem se
loučíme. Jen si ještě projdeme několik z
četných
místních krámků se suvenýry
(různé
výrobky ze sardinského korku a jiné
"zbytenosti").
Capo
Testa. "Mis Hlava" - nejsevernější
ostrovní
skalní výběžek do moře. Má
nádherné
skály, které jsou větrem a vodou zaobleny a
zároveň tvoří ty
nejroztodivnější tvary,
které zde příroda přímo umělecky
vytvořila.
Cesta k malé pláži u moře, lemovaná
rozmanitě
tvarovanými skálami. Capo Testa je mysticky
podmanivé místo. Ve večerním
přísvitu
se jeho tajemná atmosféra ještě
stupňuje.
Maják Capo Testa na
nejvyšší skále
blízko k moři.
A
tady jsme již sestoupili k příjemné, mezi
skálami
skryté, pláže u moře. K večeru zde už bylo jen
pár lidí, kteří se postupně zcela
rozešli a
tak jsme tu zůstali s příjemným
koupáním
celý podvečer až do soumraku sami.
Rozmanité tvary zaoblených granitových
skal jsou
dobře viditelné na tomto snímku,
pořízeném
z naší malé pláže.
Pohled z pláže na širé moře proti
večernímu
slunci. Plavání je zde romantické -
všude z
vody vyčnívají zajímavé
skály a
balvany.
Porto
Cervo - "Jelení přístav". Městečko s
velikým
turistickým přístavem plným jachet, je
výletním centrem Smaragdového
pobřeží.
Koupání zde díky
přístavnímu
využití zálivu není
příliš dobře
možné, ale procházka po městečku stojí
za to.
Kostelík
v Porto Cervo je poměrně nový (postaven jen před několika
desetiletími). Úmyslně byl vybrán
tento
zvláštní styl, který
má navodit
atmosféru venkovského sardinského
prostředí. Kostel je zasvěcen Panně Marii a nese
jméno
Stella Maris, tedy "Hvězda mořská".
Příjemná pláž s hrubým
pískem o kus
dál. Tady jsme si vynahradili koupání,
které v Porto Cervo nebylo možné.
Severovýchodní pobřeží Sardinie se
skalnatým zálivem, který
zároveň sloužil
jako kotviště pro luxusní jachty.
Zdálo se, že se
schyluje k bouři, ale po nedlouhém dešti se
počasí
opět vyjasnilo.
Cala
Gonone. Přírodně krásný kout Sardinie,
který byl donedávna po souši
odříznut od
okolního světa. Přístup byl možný
pouze po moři.
Dnes sem vede silnice, která projíždí
skalním masivem tunelem. Na snímku
kamenité
pobřeží a poměrně živé moře - hodně
fouká z
otevřeného moře.
Pohled zpětně k městečku Cala Gonone. Kolem jsou prudké
skály, které vyrůstají strmě
přímo z moře.
Oliena
- z Caly Gonone jsme se rozhodli, že podnikneme výlet do
hornatého vnitrozemí ostrova, do
pohoří
Gennargentu. Večer jsme si prohlédli městečko Oliena, kde
údajně donedávna bylo jedno z hlavních
sídel horských banditů, kteří
organizovanými loupežemi ohrožovali okolí. V
pozadí je hřeben pohoří Sopramonte se
svým
nejvyšším vrcholem Monte Corrasi
(1350m).
A
zde jsme již v Nuoru, největším městě
celé
hornaté oblasti sardinského
vnitrozemí. Naše polední procházka po tomto
městě
nás
poučila o místním způsobu života. Na trhu se dalo
koupit
všelicos a byl zde samozřejmě značný ruch. V
ostatních částech města však
vládl
nerušený klid popolední siesty. Jen tu
a tam
skupinky starších pánů s
černými klobouky,
kteří poklidně klábosili a pozorovali
okolí.
Co
se nám však nejvíce líbilo
na
místní městské architektuře, byly
nástěnné obrazy, kterých je možno ve
městě
nalézt vícero. Někdy navozovaly dojem
virtuálního členění jinak
ploché zdi
(minulý a následující
obr.), jindy, jako
zde, vyjadřovaly něco z událostí ve městě. Na
obr. je
procesí s Janem Křtitelem, právě naproti kostela,
který je tomuto světci zasvěcen.
No a tady - řekli byste, že jedná zcela o
iluzorní
nástěnnou kresbu? I otevřené dveře i balkon i
"kamenné" zdivo jsou pouze nakresleny.
Z
Nuora jsme podnikli výlet do hor (v pozadí).
Celá
oblast se nazývá Barbagia (z
latinského
názvu "Barbaria", tedy barbarské
území). V
horách jsme potkávali jen
místní lidi a k
tomu opravdu jen velice řídce. Celé
pohoří
není vysoké
(nejvyšší hora Marmora
je "jen" 1834 m nad mořem), ale svou divokostí a turistickou
"neobjeveností" skýtá
krásný
zážitek turismem nedotknutého
prostředí.
Arbatax
- průmyslové (papírny) a turistické
městečko asi
ve středu východního pobřeží ostrova.
Je
proslulé především svými
Červenými
skalami - na obr. - které jsou ale velice blízko
neupravené průmyslové oblasti (v
zádech). Takže
obr. tak trochu klame. Nicméně koupání
u
červených skal nebylo špatné.
Cestou do Cagliari na jižním pobřeží ostrova. Je
horko a
už "dlouho" jsme nepoctili sardinské moře svou
návštěvou. Jdeme to napravit ještě
před
návštěvou hlavního
sardinského města.
A
tady už jsme v Cagliari - hlavním městě Sardinie. Cagliari
leží na jihu ostrova uprostřed široké
zátoky. Je to největší město na
Sardinii, žije zde
téměř 250 tisíc obyvatel. Je zároveň
centrem
průmyslu i obchodu a vlastní největší
ostrovní přístav. Na obrázku je
staré město
se svým starým opevněním,
které vybudovali
obyvatelé italské Pisy.
Katedrála
v Cagliari. Vstupní průčelí dělá dojem
raněstředověkého románského stylu,
nicméně
je v této podobě zhotoveno až ve 20. stol. podle
pisánských způsobů sakrální
architektury.
Samotný chrám však byl postaven již ve
13. stol.,
ale v průběhu věků byl mnohokrát upravován a
přestavován.
Vstupní portál do dómu je zvrchu
zdoben
románským vlisem, který
ještě nese
některé prvky pocházející z
vrcholného středověku.
Hradby
kolem starého města směrem k moři. Vlevo nahoře je Torre San
Pancrazio, jedna ze dvou středověkých obraných
věží města, které nechali vystavět
Pisánci,
kteří kol. r. 1300 získali město na
úkor Janovanům
a následně jej řádně opevnili.
Jedna
ze dvou kamenných kazatelen v zadní
části
katedrály, která pochází z
románské doby (13. stol.). Byla původně zhotovena
od
pisánského umělce a byla určena pro dóm
v Pise.
Nicméně později byla darována městu a
katedrále v
Cagliari a dnes zdobí jako kamenický skvost
místní hlavní kostel.
Pohled
na strop hlavní lodi směrem k presbytáři. Kostel
je
stavěn ze žlutobílého vápence a bohatě
zdoben
barevným mramorem. Na stropě jsou barokní fresky.
Podlaha dómu a jeho kazatelna jasně
vypovídají o
kamenickém umu a velikém bohatství,
které
si můžeme v chrámu nerušeně
prohlédnout.
Bílý, žlutý,
oranžovočervený a černý
mramor je zde technikou intarzie umě kombinován do
harmonických tvarů.
Mramoroví románští lvi,
kteří
"podpírají" podestel presbytáře, jsou
též
dílem stejného umělce a původně určeny pro
stejný
kostel, jako kazatelny vzadu (výše) - tedy pro
dóm
v Pise.
Pohled do příné lodě katedrály s
mramorovým
zábradlím presbytáře,
vápencovými
sloupy a stropní freskou.
Pláže
v "Poetto" - turistické čtvrti města na
východním
pobřeží. Po celodenní prohlídce města
si zde
užíváme příjemný podvečer
na
poloprázdné pláži s
možností
krásného koupání. Jsou zde
dokonce volně
přístupné i sprchy se sladkou vodou - komfort,
který jsme nikde jinde neměli. V pozadí
skála se
zříceninou tvrze Sella del Diavolo (ďáblovo
sedlo), k
němuž se pojí legenda, že zde byl archandělem Gabrielem
poražen
ďábel a následně svržen do mořských
hlubin.
"Su
Nuraxi". Nejzachovaleší "nurago" na
celém ostrově,
asi 50km severně od Cagliari. Nuraga, kterých je rozeseto po
ostrově několik desítek, jsou starověké
opevněné
hrady, které sloužily jako poslední
útočiště v době váleného
ohrožení.
Byly stavěny původním obyvatelstvem (Sardové)
mezi lety
2000-1500 př. Kr. a některé se dodnes podivuhodně zachovaly.
V
popředí jsou zbytky kamenných obydlí z
pozdější doby (Kartáginci,
Římané).
San
Giovanni di Sinis - raněrománský
kostelík ze 6.
století je pravděpodobně nejstarším
křesťanským chrámem na Sardinii. Leží
blízko poloostrovního výběžku do moře
(níže), kde bylo do roku 1070 relativně veliké
město
Tharros (20km západně od Oristana), jehož ruiny jsou dodnes
dobře
zachovalé.
A zde je severozápadní pobřeží
poloostrůvku Sinis
se svým krásným, i když velice
neklidným
(silný vítr, veliké vlny)
pobřežím.
Rozbouřené
vlny se zapadajícím sluncem - ze
stejného
místa.
Pohled směrem na jih, kde starověké město Tharros
leží.
Na horizontu je skalnatý ostroh, na jehož
nejvyšším pahorku je postavena
středověká
opevněná bašta.
Několik snímků pro atmosféru
zdejšího
krásného místa.
Pohled směrem do vnitrozemí - k Oristanu.
Slunce se pomalinku přibližuje k obzoru - je kolem 19.00hod a poměrně
chladno.
Ani takto rozbouřené vlny nebyly pro některé z
nás
překážkou, aby se i v chladném silném
větru
nevykoupalo.
Klasický západ slunce nad mořem - foceno od tvrze.
Na
opačnou stranu je vidět celý úzký
pevninový
výběžek, který chrání
východní stranu poloostrova od silnýh
větrů.
Právě tam bylo vystavěno starověké město Tharros,
které bylo obydleno po celou dobu od 8. stol. př. Kr. do r.
1070
po Kr.
Alghero
- rušné přímořské městečko
na
severozápadě ostrova. Zde využíváme
poslední příležitosti, abychom si nakoupili
suvenýry, jež nás budou i nadále
upomínat
na tento nádherný ostrov. Nabídka je
hojná!
A nad to má městečko opravdu krásnou starobylou
atmosféru. Ve 14. stol bylo město dobyto a
získáno
Španěly, kteří jej náležitě stavebně
"vyšperkovali", tekže se mu začalo říkat
Barcelonetta
(malá Barcelona).
Capo
Caccia ("Lovecký mis") na
severozápadním
výběžku ostrova. Zde činíme poslední
zastávku před odjezdem ze Sardinie. A stojí za
to!
Výběžek do moře je tvořen mohutnými
vápencovými deskami, které se kdysi
zlomily a
naklonily a dnes tvoří krásný
přírodní útvar.
Celý zlom je na své
nejvyšší hraně
kolem 150m vysoký a spadá kolmo do
tmavomodrého
moře. Kolem jakoby rozházené skalnaté
balvany
uprostřed mořské hlubiny.
Zde je dobře vidět sráz spadající do
vody, doprava
pak pozvolný svah na druhou stranu
neširoké
šíje.
Ještě detailní pohled na jeden ze
skalních balvanů
uprostřed neklidného moře - a ...
...
a s tím se loučíme s tímto
přírodně
krásným a dosud do značné
míry turisticky
neobjeveným ostrovem. CIAO SARDINIA...!
Ve
dnech 10.-22. září 2007 jsme se vydali autem na
Sardinii.
Projeli jsme jižním Německem,
Švýcarskem a
severní Itálií až do
přístavu Janova, kde
jsme se nalodili na trajekt, který nás během 12
hodin
dovezl do sardinského přístavu na
severozápadě
ostrova - Porto Torres. A tady začalo naše
objevování tohoto
nádherného ostrova.
Vydejte se snámi! Pro jednodušší a
rychlejší orientaci v následujících
stránkách a obrázcích -
následující rozcestník: Celá cesta
(pro silnější připojení); Sever ostrova (Costa
Smeralda); Východní pobřeží; Jih ostrova s
Cagliari; Západ ostrova.
Tady
jsme všichni společně na trajektu, který
nás přes
noc veze z Janova na Sardinii. Jako méně
solventní, ale
zároveň toužící po kontaktu s
širým
mořem, nespíme jako většina pasažérů v
kabinách, ale na plastových
polohovacích
lehátkách, které si
dáváme na
záď lodě, odkud je krásný rozhled na
moře.
Začátek plavby - to chce oslavit!
trajektu
jsme důkladně kontrolováni protidrogovou policií.
Musíme
všechno vybalit a do auta je vpuštěn
cvičený
pes. Samozřejmě se nic nenajde - ale policejní
výběr
zrovna nás z celého množství
jiných aut
nás trochu zaráží. Jedeme do centra a
na malou
snídani se usadíme u krásné
románské baziliky (obr.).
Následně
projíždíme značně průmyslovým
přístavem do
centra města, kde parkujeme v blízkosti
nádherné
románské baziliky, o níž ale v
průvodci
téměř nic nenajdeme. Je po ránu
zavřená a tak se
spokojíme s vnější
prohlídkou a pak si
dáme snídani se silnou kávou
(vlastní
zásoby).
Pohled
na moře z 
Costa
Paradiso je jeden z nádherných úseků
Costy
Smeraldy ("Smaragdového pobřeží") na
severovýchodě
ostrova. Celé Smaragdové pobřeží je
přírodně velice rozmanité a
nabízí nespočet
možností krásného
koupání.
A
tady ještě celkový pohled ze
zpáteční cesty
podél pobřeží. V pozadí je vidět
opačný
směr pobřežní cesty, na které je možno
najít
nespočet osamělých malebných zátok k
nerušenému koupání.
Skály
pobřeží mají obyčejně žlutooranžovou barvu a
zvláště ve večerním slunci
(obrázek) se
zabarvují do sytě oranžové, na
některých
místech až do okrově červené.
Z
plošiny u sochy je krásně vidět jižní
pobřeží blízké Korziky, kde se
kupí mračna,
z nichž máme trochu strach. Nicméně
neopodstatnělý. Po celých 14 dní
našeho
cestování jsme nezmokli a užívali jsme
si
převážně příjemného
slunečního počasí.
Ještě
poslední záběr skalnatého
pobřeží Gallury
se smaragdovým mělkým mořem a s městečkem se
loučíme. Jen si ještě projdeme několik z
četných
místních krámků se suvenýry
(různé
výrobky ze sardinského korku a jiné
"zbytenosti").
Capo
Testa. "Mis Hlava" - nejsevernější
ostrovní
skalní výběžek do moře. Má
nádherné
skály, které jsou větrem a vodou zaobleny a
zároveň tvoří ty
nejroztodivnější tvary,
které zde příroda přímo umělecky
vytvořila.
A
tady jsme již sestoupili k příjemné, mezi
skálami
skryté, pláže u moře. K večeru zde už bylo jen
pár lidí, kteří se postupně zcela
rozešli a
tak jsme tu zůstali s příjemným
koupáním
celý podvečer až do soumraku sami.
Porto
Cervo - "Jelení přístav". Městečko s
velikým
turistickým přístavem plným jachet, je
výletním centrem Smaragdového
pobřeží.
Koupání zde díky
přístavnímu
využití zálivu není
příliš dobře
možné, ale procházka po městečku stojí
za to.
Kostelík
v Porto Cervo je poměrně nový (postaven jen před několika
desetiletími). Úmyslně byl vybrán
tento
zvláštní styl, který
má navodit
atmosféru venkovského sardinského
prostředí. Kostel je zasvěcen Panně Marii a nese
jméno
Stella Maris, tedy "Hvězda mořská".
Cala
Gonone. Přírodně krásný kout Sardinie,
který byl donedávna po souši
odříznut od
okolního světa. Přístup byl možný
pouze po moři.
Dnes sem vede silnice, která projíždí
skalním masivem tunelem. Na snímku
kamenité
pobřeží a poměrně živé moře - hodně
fouká z
otevřeného moře.
Oliena
- z Caly Gonone jsme se rozhodli, že podnikneme výlet do
hornatého vnitrozemí ostrova, do
pohoří
Gennargentu. Večer jsme si prohlédli městečko Oliena, kde
údajně donedávna bylo jedno z hlavních
sídel horských banditů, kteří
organizovanými loupežemi ohrožovali okolí. V
pozadí je hřeben pohoří Sopramonte se
svým
nejvyšším vrcholem Monte Corrasi
(1350m).
A
zde jsme již v Nuoru, největším městě
celé
hornaté oblasti sardinského
vnitrozemí. Naše polední procházka po tomto
městě
nás
poučila o místním způsobu života. Na trhu se dalo
koupit
všelicos a byl zde samozřejmě značný ruch. V
ostatních částech města však
vládl
nerušený klid popolední siesty. Jen tu
a tam
skupinky starších pánů s
černými klobouky,
kteří poklidně klábosili a pozorovali
okolí.
Co
se nám však nejvíce líbilo
na
místní městské architektuře, byly
nástěnné obrazy, kterých je možno ve
městě
nalézt vícero. Někdy navozovaly dojem
virtuálního členění jinak
ploché zdi
(minulý a následující
obr.), jindy, jako
zde, vyjadřovaly něco z událostí ve městě. Na
obr. je
procesí s Janem Křtitelem, právě naproti kostela,
který je tomuto světci zasvěcen.
Z
Nuora jsme podnikli výlet do hor (v pozadí).
Celá
oblast se nazývá Barbagia (z
latinského
názvu "Barbaria", tedy barbarské
území). V
horách jsme potkávali jen
místní lidi a k
tomu opravdu jen velice řídce. Celé
pohoří
není vysoké
(nejvyšší hora Marmora
je "jen" 1834 m nad mořem), ale svou divokostí a turistickou
"neobjeveností" skýtá
krásný
zážitek turismem nedotknutého
prostředí.
Arbatax
- průmyslové (papírny) a turistické
městečko asi
ve středu východního pobřeží ostrova.
Je
proslulé především svými
Červenými
skalami - na obr. - které jsou ale velice blízko
neupravené průmyslové oblasti (v
zádech). Takže
obr. tak trochu klame. Nicméně koupání
u
červených skal nebylo špatné.
A
tady už jsme v Cagliari - hlavním městě Sardinie. Cagliari
leží na jihu ostrova uprostřed široké
zátoky. Je to největší město na
Sardinii, žije zde
téměř 250 tisíc obyvatel. Je zároveň
centrem
průmyslu i obchodu a vlastní největší
ostrovní přístav. Na obrázku je
staré město
se svým starým opevněním,
které vybudovali
obyvatelé italské Pisy.
Katedrála
v Cagliari. Vstupní průčelí dělá dojem
raněstředověkého románského stylu,
nicméně
je v této podobě zhotoveno až ve 20. stol. podle
pisánských způsobů sakrální
architektury.
Samotný chrám však byl postaven již ve
13. stol.,
ale v průběhu věků byl mnohokrát upravován a
přestavován.
Hradby
kolem starého města směrem k moři. Vlevo nahoře je Torre San
Pancrazio, jedna ze dvou středověkých obraných
věží města, které nechali vystavět
Pisánci,
kteří kol. r. 1300 získali město na
úkor Janovanům
a následně jej řádně opevnili.
Jedna
ze dvou kamenných kazatelen v zadní
části
katedrály, která pochází z
románské doby (13. stol.). Byla původně zhotovena
od
pisánského umělce a byla určena pro dóm
v Pise.
Nicméně později byla darována městu a
katedrále v
Cagliari a dnes zdobí jako kamenický skvost
místní hlavní kostel.
Pohled
na strop hlavní lodi směrem k presbytáři. Kostel
je
stavěn ze žlutobílého vápence a bohatě
zdoben
barevným mramorem. Na stropě jsou barokní fresky.
Pláže
v "Poetto" - turistické čtvrti města na
východním
pobřeží. Po celodenní prohlídce města
si zde
užíváme příjemný podvečer
na
poloprázdné pláži s
možností
krásného koupání. Jsou zde
dokonce volně
přístupné i sprchy se sladkou vodou - komfort,
který jsme nikde jinde neměli. V pozadí
skála se
zříceninou tvrze Sella del Diavolo (ďáblovo
sedlo), k
němuž se pojí legenda, že zde byl archandělem Gabrielem
poražen
ďábel a následně svržen do mořských
hlubin.
"Su
Nuraxi". Nejzachovaleší "nurago" na
celém ostrově,
asi 50km severně od Cagliari. Nuraga, kterých je rozeseto po
ostrově několik desítek, jsou starověké
opevněné
hrady, které sloužily jako poslední
útočiště v době váleného
ohrožení.
Byly stavěny původním obyvatelstvem (Sardové)
mezi lety
2000-1500 př. Kr. a některé se dodnes podivuhodně zachovaly.
V
popředí jsou zbytky kamenných obydlí z
pozdější doby (Kartáginci,
Římané).
San
Giovanni di Sinis - raněrománský
kostelík ze 6.
století je pravděpodobně nejstarším
křesťanským chrámem na Sardinii. Leží
blízko poloostrovního výběžku do moře
(níže), kde bylo do roku 1070 relativně veliké
město
Tharros (20km západně od Oristana), jehož ruiny jsou dodnes
dobře
zachovalé.
Na
opačnou stranu je vidět celý úzký
pevninový
výběžek, který chrání
východní stranu poloostrova od silnýh
větrů.
Právě tam bylo vystavěno starověké město Tharros,
které bylo obydleno po celou dobu od 8. stol. př. Kr. do r.
1070
po Kr.
Alghero
- rušné přímořské městečko
na
severozápadě ostrova. Zde využíváme
poslední příležitosti, abychom si nakoupili
suvenýry, jež nás budou i nadále
upomínat
na tento nádherný ostrov. Nabídka je
hojná!
A nad to má městečko opravdu krásnou starobylou
atmosféru. Ve 14. stol bylo město dobyto a
získáno
Španěly, kteří jej náležitě stavebně
"vyšperkovali", tekže se mu začalo říkat
Barcelonetta
(malá Barcelona).
Capo
Caccia ("Lovecký mis") na
severozápadním
výběžku ostrova. Zde činíme poslední
zastávku před odjezdem ze Sardinie. A stojí za
to!
Výběžek do moře je tvořen mohutnými
vápencovými deskami, které se kdysi
zlomily a
naklonily a dnes tvoří krásný
přírodní útvar.
...
a s tím se loučíme s tímto
přírodně
krásným a dosud do značné
míry turisticky
neobjeveným ostrovem. CIAO SARDINIA...!